ECLI:CZ:US:2020:3.US.4094.19.1
sp. zn. III. ÚS 4094/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka, o ústavní stížnosti stěžovatele: EURO-TRANS Firma Produkcyjno Handlowo-Uslugowa, sídlem Lukowa 361, Polská republika, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2019 č. j. 9 Afs 257/2019-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu (dále jen "usnesení Nejvyššího správního soudu"), a to pro porušení jeho ústavně garantovaného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší správní soud usnesením zastavil soudní řízení o kasační stížnosti stěžovatele. Řízení bylo zastaveno na základě §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť k úhradě soudního poplatku došlo až po uplynutí lhůty stanovené Nejvyšším správním soudem. S odkazem na svoji předchozí judikaturu Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu. Z hlediska včasnosti splnění uvedené povinnosti tedy není rozhodné, kdy účastník částku soudního poplatku ze svého bankovního účtu poukáže (resp. kdy dá pokyn bance k bankovnímu převodu), ale je rozhodný den, kdy je částka skutečně připsána na účet soudu. Stěžovateli bylo usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku doručeno dne 19. 9. 2019 a patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku tak marně uplynula v pátek 4. 10. 2019. Soudní poplatek připsaný na účet soudu dne 7. 10. 2019 byl zaplacen tedy až po uplynutí vymezené patnáctidenní lhůty.
Stěžovatel namítá, že usnesením Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, neboť Nejvyšší správní soud dospěl k nesprávnému závěru o marném uplynutí lhůty pro platbu soudního poplatku. Podle stěžovatele není právní výklad §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který učinil Nejvyšší správní soud, ústavně konformní. Podle stěžovatele je nutno vázat dodržení lhůty pro splnění soudního poplatku s okamžikem provedení bankovního příkazu, a nikoliv až s okamžikem připsání peněžních prostředků soudu. Dále podotýká, že v době rozhodování o zastavení řízení již byl soudní poplatek několik dní připsán na účtu soudu.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem Nejvyššího správního soudu o opožděném zaplacení soudního poplatku a následným zastavením řízení o kasační stížnosti, když stěžovatel svou argumentaci opírá zejména o jiné posouzení povahy lhůty k zaplacení soudního poplatku, přičemž v postupu Nejvyššího správního soudu spatřuje porušení práva na soudní ochranu.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení (čl. 36 odst. 4 Listiny). Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem. Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit včas soudní poplatek.
Co se týče včasnosti zaplacení soudního poplatku, je judikatura Ústavního soudu konzistentní (srov. naposledy např. usnesení ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1348/19). Ústavní soud ve svých rozhodnutích aproboval právní názor soudů, podle kterého je za datum úhrady soudního poplatku považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, a že povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice soudu. Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl v tomto řízení výše vyslovený právní názor jakkoliv přehodnocovat.
Vzhledem k tomu, že poplatek uhrazený stěžovatelem byl na účet Nejvyššího správního soudu připsán až po uplynutí stanovené lhůty, byl postup Nejvyššího správního soudu zcela v souladu s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a Ústavní soud na něm neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu