ECLI:CZ:US:2020:3.US.4105.19.1
sp. zn. III. ÚS 4105/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Antonie Šimkové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2019 č. j. Ncd 132/2019-633, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv, a to práva pokojně užívat svůj majetek a nebýt zbaven svého majetku garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva domáhat se legitimního majetkového nároku garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces a že obecné soudy porušily zákaz odmítnutí spravedlnosti i princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud posoudil předmětnou věc jako naléhavou podle §39 zákona o Ústavním soudu a projednal ji přednostně.
3. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") se podává, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, se žalobou u Okresního soudu v Domažlicích domáhá nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s převodem požadovaných náhradních pozemků. Vedlejší účastnice v průběhu řízení vznesla námitku místní nepříslušnosti, na jejím základě Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 20. 12. 2018 č. j. 3 C 12/2018-501 řízení o podané žalobě vyloučil do samostatných řízení podle toho, v jakých okresech se jednotlivé požadované náhradní pozemky nacházejí, a následně tato řízení postoupil jednotlivým okresním soudům po celé České republice. V nyní posuzované věci došlo k postoupení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, přičemž stěžovatelka tomuto soudu navrhla přikázání věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Domažlicích. Okresní soud v Kutné Hoře předložil věc k rozhodnutí vrchnímu soudu, který návrh na přikázání věci Okresnímu soudu v Domažlicích neshledal důvodným, a proto ho usnesením ze dne 1. 11. 2019 č. j. Ncd 132/2019-633 zamítl. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že neshledal důvody pro postup podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přičemž vycházel ze skutečnosti, že v dané věci je dána výlučná příslušnost (sc. výlučná místní příslušnost), že nelze dovodit, že by přikázáním věci jinému soudu bylo dosaženo záměru sledovaného uvedeným ustanovením, zdůraznil souhlas žalované a že použití zákonné výjimky z principu tzv. zákonného soudce (soudu) by se nemělo dít k tíži účastníka řízení, který s delegací projevil nesouhlas [s odkazem nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2853/07 (N 83/49 SbNU 197)].
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Z úřední činnosti Ústavní soud zjistil, že posuzovaná ústavní stížnost je jednou ze stížností, kterou podala sama stěžovatelka, přičemž její obsah je shodný s jejími předchozími ústavními stížnostmi a s ústavními stížnostmi dalších dvou stěžovatelů (Kateřiny Šimůnkové a Pavla Gleicha); tyto ústavní stížnosti byly spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 2970/19. Stěžovatelka brojí proti tomu, že vrchní soud nevyhověl jejich návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti, přitom ve všech ústavních stížnostech uvádějí, že vrchní soud postupně rozhoduje o jejich návrzích na delegování všech třiadvaceti (u Kateřiny Šimůnkové), resp. osmi (u Pavla Gleicha) a čtrnácti (u stěžovatelky) řízení k Okresnímu soudu v Domažlicích "a tyto návrhy zcela mechanicky zamítá". Stěžovatelé namítají, že postup vrchního soudu spočívající v soustavném odmítání vyslovení souhlasu s delegováním jejich věcí je nelogický, když celý nárok lze vyřešit u jediného soudu a tím eliminovat nutnost provádění téměř totožného dokazování o základu jednotlivých nároků stěžovatelů. Okresní soud v Domažlicích je přitom již velmi dobře s věcmi obeznámen a bude schopen rozhodnout ve věci hospodárněji a rychleji, než kterýkoli jiný soud. Podle stěžovatelů napadená rozhodnutí neobsahují žádný argument, který by závěr, že vedení jediného řízení je hospodárnější a rychlejší, než vedení vícero řízení, jakkoli zpochybnil. Stěžovatelé uvádějí, že je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, aby bylo návrhu na delegaci, který je podán za skutkově shodné situace a je odůvodněn stejnými skutečnosti, vyhověno. Poukazují na to, že nevyhověním návrhu na delegaci věci z důvodu vhodnosti dojde k faktickému odepření spravedlnosti a k zásahu do jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelů rozhodnuto formalisticky, když tato rozhodnutí se nevypořádala s jejich argumenty a nejsou tedy řádně odůvodněna. Těmito rozhodnutími bylo rovněž zasaženo do jejich základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá povahu kontradiktorního řízení. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným jeho vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byla posuzována shodná či obdobná právní problematika.
8. V nynější stěžovatelčině věci jde o podání shodné s několika předchozími ústavními stížnostmi (viz sub 4.); o nich bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 2970/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tímto usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost soubor ústavních stížností, z nichž tři podala sama stěžovatelka. Z důvodů uvedených sub 7. v této věci Ústavní soud odkazuje na toto usnesení, zejména na jeho odůvodnění v bodech 11. až 17., a proto i tuto ústavní stížnost Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
9. Ústavní soud též dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu