ECLI:CZ:US:2020:3.US.4194.18.2
sp. zn. III. ÚS 4194/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelky K. N., zastoupené opatrovnicí J. N., dále zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 3157/2018-328, ze dne 26. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 179/2018-217, ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 3094/2017-272 a ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 1707/2017-492, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a A) J. N., B) E. N., C) Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a D) Generali České pojišťovny a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavními stížnostmi vedenými pod sp. zn. III. ÚS 4194/18, II. ÚS 4211/18, IV. ÚS 386/19 a I. ÚS 387/19 stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z důvodu tvrzeného porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka podala celkem čtyři ústavní stížnosti, které byly doručeny Ústavnímu soudu ve dnech 19. 12. 2018, 20. 12. 2018 a 30. 1. 2019 proti rozsudkům Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí byla vydána v řízeních majících stejný skutkový základ a stejné účastníky řízení a v ústavních stížnostech byla uplatněna identická argumentace, pročež Ústavní soud usnesením ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4194/18 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) tyto věci spojil ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 4194/18.
3. Stěžovatelce bylo protiprávním jednáním právního předchůdce vedlejšího účastníka C) (Nemocnice s poliklinikou Příbram) způsobeno při jejím porodu závažné poškození zdraví s trvalými následky (poškození mozku), přičemž tato nemocnice byla uznána odpovědnou za škodu rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 2. 1997 č. j. 9 C 80/95-75 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 1997 č. j. 23 Co 377/97-91 a byla jí uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 892 331,20 Kč jako náhradu škody za bolestné, ztížení společenského uplatnění a nákladů spojených s léčením. Stěžovatelčin současný zdravotní stav jí nedovoluje samostatně vykonávat jakoukoli činnost, potřebuje asistenci, vyžaduje neustálou celodenní péči a pomoc rodičů.
4. V nyní posuzovaných věcech se stěžovatelka spolu se svými rodiči [vedlejší účastníci A) a B)] žalobami u okresního soudu domáhala na vedlejším účastníku C) za účasti vedlejšího účastníka D) jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného náhrady škody v podobě účelně vynaložených nákladů na léčení stěžovatelky podle §499 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"). Konkrétně stěžovatelka požadovala náhradu nákladů vynaložených na zajištění pomoci při základních životních úkonech a na zajištění chodu její domácnosti za roky 2011 a 2012 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1707/2017-492), za první pololetí roku 2013 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3157/2018-328), za druhé pololetí roku 2013 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3094/2017-272) a za první pololetí roku 2015 (rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 179/2018-217).
5. Ve všech uvedených řízeních obecné soudy přiznaly stěžovatelce (případně jejím rodičům) náhradu účelných nákladů spojených s léčením v prokázaném rozsahu a současně dospěly k závěru, že od této je nutno odečíst příspěvek na péči poskytovaný stěžovatelce podle §7 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen "zákon o sociálních službách"), ve výši 12 000 Kč měsíčně. Tento právní závěr v napadených rozsudcích odůvodnil Nejvyšší soud následovně.
6. Výklad rozsahu nároků daných úpravou v §449 občanského zákoníku byl rozšířen zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 tak, že pod náklady léčení podřadil nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení §449 odst. 1 občanského zákoníku je proto třeba vykládat šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat. Smyslem citovaného ustanovení je dát osobě poškozené na zdraví, jejíž možnosti sebeobsluhy jsou omezeny či zcela ztraceny, prostředky k tomu, aby si zaopatření tohoto typu dokázala zabezpečit. Při vědomí takto vymezeného charakteru nároku a povahy poskytované náhrady se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je odůvodněno, aby výše náhrady byla snížena o částky poskytované poškozenému státem formou příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách. Podle §7 zákona o sociálních službách se příspěvek na péči poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby. Tímto příspěvkem se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle tohoto zákona při zvládání základních životních potřeb osob. Podle §21 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách příjemce příspěvku je povinen využívat příspěvek na zajištění potřebné pomoci osobou blízkou nebo asistentem sociální péče nebo dětským domovem anebo speciálním lůžkovým zdravotnickým zařízením hospicového typu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení výplata příspěvku může být po předchozím písemném upozornění zastavena, příspěvek může být odňat nebo nepřiznán, jestliže žadatel o příspěvek, oprávněná osoba nebo jiný příjemce příspěvku nesplní některou povinnost uvedenou v odstavci 1 a 2. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že dovolatelé poukázali na rozsudek ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 (č. 68/2007 Sbírky), v němž Nejvyšší soud dovodil, že není žádného zákonného důvodu snižovat rozsah náhrady škody o příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě podle §80 a násl. zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení (dále jen "zákon o sociálním zabezpečení"), neboť vyšel z toho, že účelem této dávky je motivovat osoby blízké k poskytování celodenní péče poškozenému, a náleží mu tedy ze zcela jiného právního důvodu, než je ten, na němž je založena povinnost škůdce nahradit škodu. V posuzované věci však šlo podle Nejvyššího soudu o rozdílnou situaci, neboť stěžovatelce nenáleží zmíněný příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu, vyplácený pečující osobě, nýbrž přímo jí je poskytován příspěvek na péči podle §7 a násl. zákona o sociálních službách. Tato sociální dávka sice příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu s účinností od 1. 1. 2007 nahradila, nicméně jejím účelem, jak vyplývá z textu zákona i z důvodové zprávy, je umožnit osobě, jejíž dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžaduje péči jiných osob, zajištění potřebné pomoci při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti. Poškozenému tedy příspěvek na péči náleží ze stejného důvodu, jako je ten, na němž je založena případná povinnost škůdce nahradit škodu v podobě vynaložených nákladů na péči, a slouží témuž účelu. Účelovost příspěvku se pak jednoznačně podává i ze zákonem stanovené povinnosti příjemce (poškozeného) využívat jej jedině k zabezpečení si potřebné pomoci, přičemž nedodržení této povinnosti je sankcionováno zastavením výplaty či dokonce odnětím příspěvku. Nejvyšší soud dále uvedl, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201), v němž Ústavní soud vyslovil, že povinnost k náhradě škody nemůže být snížena proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči; tento závěr byl však vyvozen z předchozí judikatury Nejvyššího soudu (srov. citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, vztahující se k jinému právnímu předpisu), a nezohledňuje dostatečně účel příspěvku v rámci odlišně koncipovaných sociálních služeb, které stát osobám v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu prostřednictvím státního rozpočtu zajišťuje. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2930/13 (N 205/75 SbNU 297) vydaný v téže věci jako nález sp. zn. I. ÚS 46/12 ohledně odečtení příspěvku na péči od náhrady nákladů péče pouze soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytkl, že nevysvětlily, z jakého důvodu se odchylují od pro ně závazného rozhodnutí. Nejvyšší soud uzavřel, že tento právní závěr za současné právní úpravy neobstojí. Je nutno vycházet z toho, že v rozsahu nákladů, které hradí poškozenému stát formou příspěvku na péči, nemůže poškozenému vzniknout nárok na náhradu nákladů léčení či péče o jeho osobu, a příspěvek podle zákona o sociálních službách je tak třeba zohledňovat při stanovení výše náhrady nákladů spojených s léčením podle §449 odst. 1 občanského zákoníku. V případě, že by na stejný účel byla fyzické osobě - poškozenému poskytována náhrada vynaložených nákladů jak ze státních prostředků, tak od osoby povinné k náhradě škody, šlo by o vyplácení dvojité (duplicitní). V rozsahu nákladů na péči hrazených státem v podobě příspěvku na péči nemůže poškozenému vzniknout skutečná škoda dle §442 odst. 1 občanského zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavních stížnostech stěžovatelka shodně namítla, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadená rozhodnutí stojí na vyřešení právní otázky, zda má být od náhrady škody na zdraví v podobě nákladů léčení a na péči o poškozenou stěžovatelku odečten jí pobíraný příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách. Obdobnou právní otázku přitom již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, v němž šlo o totožnou situaci s tím rozdílem, že byl řešen příspěvek vyplácený pečující osobě podle §80 násl. zákona o sociálním zabezpečení. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že: "Nárok na náhradu nákladů léčení, třebaže vzniká ve smyslu ustanovení §449 odst. 3 občanského zákoníku přímo těm osobám, které poskytují poškozenému potřebnou péči, je součástí celkového nároku poškozeného na náhradu škody na zdraví vůči škůdci. Rozsah povinnosti škůdce nahradit poškozenému škodu na zdraví, za kterou odpovídá, je vymezen zákonným rozsahem nároků poškozeného, popřípadě těch nároků, které vznikají třetím osobám přímo. Jestliže za škodu jako je tomu v dané věci odpovídá škůdce v plném rozsahu, pak jeho povinnost k náhradě škody (a tomu odpovídající povinnost pojišťovny z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu) může být snížena jedině z důvodů zvláštního zřetele hodných, na základě úvahy soudu podle §450 občanského zákoníku. K takovému snížení soudy v dané věci neshledaly žádného zákonného důvodu. Nemůže-li být rozsah náhrady škody, ke které je škůdce podle zákona zavázán, snížen z žádného jiného důvodu, pak ani proto, že žalobkyně pobírá příspěvek při péči o osobu blízkou, jelikož splňuje podmínky stanovené předpisy sociálního zabezpečení. Tento příspěvek náleží žalobkyni vzhledem k tomu, že její životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny ani příjmy z pracovní činnosti, ani dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení, popřípadě jinými příjmy, tedy náleží jí ze zcela jiného právního důvodu, než je ten, na němž je založena povinnost škůdce v dané věci nahradit škodu. Účelem této sociální dávky je také motivovat osoby, jež jsou díky svým úzkým rodinným a citovaným vazbám schopny poskytnout svým blízkým potřebnou celodenní osobní péči v situacích, které by jinak vyžadovaly dlouhodobé pobyty ve zdravotnických zařízeních či ústavech sociální péče."
8. Tuto právní otázku řešil také Ústavní soud, který v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 odkázal na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedl, že povinnost škůdce na náhradu škody nemůže být snížena například proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/13 pak Ústavní soud označil za nepřípustný postup, kdy obecné soudy nevysvětlily, z jakého důvodu odečítaly příspěvek na péči od nároku na náhradu škody a z jakého důvodu se odchylují od pro ně závazného rozhodnutí.
9. Stěžovatelka má za to, že se Ústavní soud vyjádřil zcela jednoznačně k tomu, že se příspěvek vyplácený státem v souvislosti s péčí o nesamostatnou osobu nemá odečítat od jeho nároku na náhradu škody. To se vztahuje jak na dřívější příspěvek vyplácený pečující osobě podle zákona o sociálním zabezpečení, tak na příspěvek na péči podle zákona o sociálních službách, když důvodem pro to je princip odpovědnosti škůdce za škodu v plném rozsahu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí stojí na názoru, že dřívější judikaturu nelze použít s ohledem na změnu právní úpravy (tj. přijetí zákona o sociálních službách).
10. Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích uvedl, že pobíráním příspěvku na péči poškozenému v tomto rozsahu škoda vůbec nevzniká, a proto ke snižování povinnosti škůdce nahradit škodu fakticky vůbec nedochází. Takový výklad je nesprávný. Skutečná škoda podle §442 odst. 1 občanského zákoníku představuje majetkovou újmu spočívající v tom, že majetkový stav poškozeného se následkem jednání snížil. Ke vzniku skutečné škody proto dochází v okamžiku, kdy poškozený třetí osobě uhradí náklady na péči o svou osobu. Tento výklad nelze použít za situace, kdy o poškozeného pečují rodinní příslušníci a k žádným platbám nedochází. Výkladem však lze dovodit, že okamžikem vzniku škody musí být okamžik učinění úkonu péče. Příspěvek není pečující osobě vyplácen přímo, a tudíž dochází ke vzniku škody, která je následně nanejvýš kompenzována příspěvkem na péči. Příspěvek je podle §18 zákona o sociálních službách vyplácen v tom měsíci, za který náleží, prakticky nejdříve devátý den měsíce. Ke vzniku skutečné škody tak nutně dochází, neboť příspěvek je poškozenému vyplácen minimálně částečně až poté, co jsou úkony péče učiněny. Nadto by s ohledem na dualitu veřejného a soukromého práva nemělo mít vyplácení příspěvků žádný vliv na soukromoprávní vztahy. Příspěvky vyplácené státem nemohou být považovány za součást náhrady škody ze strany škůdce. S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas osobou k tomu oprávněnou, splňují i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a rozhodnutími soudu prvního stupně Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. Stěžovatelka učinila předmětem přezkumu otázku, zda odečítání příspěvku na péči poskytovaného podle zákona o sociálních službách od nároku na náhradu nákladů spojených s léčením podle §449 občanského zákoníku představuje zásah do jejích základních práv. V tomto ohledu je nutno předně poukázat na obsáhlé odůvodnění všech napadených rozsudků Nejvyššího soudu (také viz bod 6 tohoto usnesení), který pečlivě danou právní otázku posoudil a řádně odůvodnil svá rozhodnutí včetně toho, proč dospěl k odlišnému závěru než ve věci rozhodnuté Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 2127/2006.
15. Konkrétní námitky stěžovatelky jsou pak založeny na tom, že napadené rozsudky Nejvyššího soudu jsou v rozporu s dřívější judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 46/12 a nález sp. zn. I. ÚS 2930/13). K tomuto Ústavní soud odkazuje na nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 359/19, v němž byla identická právní otázka řešena a v němž Ústavní soud konstatoval, že (jde-li o nález sp. zn. I. ÚS 46/12) "je třeba upozornit na to, že stěžovatelka cituje pouze Ústavním soudem uvedená obecná úvahová východiska pro posouzení jiné právní otázky, když nosnou otázkou nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 nebyla otázka, zda může být výše přiznané náhrady škody snížena proto, že poškozený je příjemcem příspěvku na péči ve smyslu §7 zákona o sociálních službách, nýbrž otázka, zda je možné podřadit náhradu nákladů za pečovatelskou službu pod účelné náklady spojené s léčením. Otázkou, zda se závěry plynoucí z dřívější judikatury obecných soudů (např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 ze dne 24. 10. 2006), podle níž nebylo možné snížit přiznanou výši náhrady škody o příspěvek na péči o osobu blízkou, který byl poskytován nikoli poškozenému, ale osobě pečující podle §80 a násl. zákona o sociálním zabezpečení, uplatní i po přijetí nové právní úpravy obsažené v zákoně o sociálních službách, se však Ústavní soud v předmětném nálezu blíže nezabýval, neboť tato otázka nebyla v předmětném řízení předmětem jeho ústavněprávního přezkumu." Dále k tvrzenému rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2930/13 Ústavní soud uvedl, že "důvodem stěžovatelkou citované výtky Ústavního soudu směřované obecným soudům nebylo to, že tyto tehdejšímu stěžovateli snížily přiznanou výši náhrady škody o přiznaný příspěvek na péči, ale to, že tak učinily automaticky, aniž by ve svých rozhodnutích uvedly, z jakého důvodu tak činí a z jakého důvodu se odchylují od dosavadní soudní praxe. To však není nynější případ, neboť dovolací soud v právě posuzované věci řádně a logicky odůvodnil, z jakého důvodu je namístě soudní praxí dříve vyslovené závěry revidovat, přičemž poukázal zejména na změnu právní úpravy a zákonodárcem nově přijatou koncepci systému sociálních služeb." S uvedeným vypořádáním se s tvrzeným rozporem s dřívější judikaturou se Ústavní soud i nyní plně ztotožňuje.
16. Dále Ústavní soud konstatuje, že interpretace provedená Nejvyšším soudem, dle které nárok podle §449 občanského zákoníku v rozsahu vypláceného příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách nevzniká, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tudíž není zde otevřen prostor pro kasační zásah Ústavního soudu [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. II. ÚS 738/2000 (N 134/23 SbNU 273), nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303) a mnoho dalších]. Nelze se v tomto ohledu ztotožnit s argumentací stěžovatelky, že skutečná škoda podle §442 občanského zákoníku zde vzniká vykonáním úkonu péče a naopak nevznikala za předchozí úpravy příspěvku podle zákona o sociálním zabezpečení, když ten byl vyplácen přímo pečující osobě. Jak vyložil Nejvyšší soud, skutečná škoda podle §442 občanského zákoníku zde nemůže vzniknout, když poškozený pečující osobě ničeho v rozsahu vyplaceného příspěvku na péči nehradil a s ohledem na účelové určení tohoto příspěvku ani hradit nemohl (srov. např. Švestka, Jiří a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 1281). Tuto situaci lze připodobnit k těm nákladům spojeným s léčením, které jsou hrazeny ze systému veřejného zdravotního pojištění, když nárok podle §449 občanského zákoníku poškozenému v tomto rozsahu nevzniká (což neovlivňuje odpovědnostní vztah mezi škůdcem a zdravotní pojišťovnou, která tyto zdravotní služby uhradila). Podobně nelze - jak správně dovodil Nejvyšší soud - dovodit existenci nároku na náhradu nákladů spojených s léčením, které jsou hrazeny příspěvkem na péči podle zákona o sociálních službách.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud zhodnotil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadenými rozsudky nedošlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ani k tvrzenému zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu