ECLI:CZ:US:2020:3.US.460.20.1
sp. zn. III. ÚS 460/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Hrtúsem, advokátem, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 7 Tdo 1105/2019-1943, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. května 2019 č. j. 14 To 291/2018-1836 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. září 2018 č. j. 1 T 2/2018-1735, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") byli stěžovatel spolu se spoluobviněným J. K. uznáni vinnými každý přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a odsouzeni podle §273 odst. 3 trestního zákoníku shodně k trestu odnětí svobody na dvě léta, přičemž výkon trestu odnětí svobody jim byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně jim byl uložen každému podle §67 odst. 2 písm. b), §68 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku peněžitý trest se stanovením náhradního trestu odnětí svobody. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce projektanta, na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že jako autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby a jako projektant střechy tělocvičny Vyšší odborné školy a střední školy technické v Č. v prováděcí dokumentaci, ve statickém posudku a v dokumentaci skutečného provedení stavby vyprojektoval zastřešení tělocvičny, které však bylo nedostatečné a zcela poddimenzované a v rozporu s požadovanými účinky zatížení (nevhodné napojení spodního pasu dřevěného vazníku) a dále nedostatečným způsobem navrhl ztužení ve střešní rovině konstrukce, kdy v důsledku těchto pochybení došlo dne 14. 1. 2017 k postupnému zřícení dřevěných vazníků včetně střešního pláště haly tělocvičny, kde v tu chvíli probíhal celodenní florbalový turnaj, přičemž v okamžiku zřícení bylo v hale tělocvičny nejméně 69 osob, které stačily z haly utéct. Dále byla poškozením bezprostředně ohrožena stavební část tělocvičny v hodnotě 14 778 940 Kč a poškozením střešní konstrukce vznikla škoda ve výši 5 713 860 Kč, a to ke škodě Pardubického kraje.
3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel sporuje dvojí pochybení, které mu bylo obecnými soudy kladeno za vinu, tedy jednak nedostatečný a zcela poddimenzovaný způsob napojení spodního pasu dřevěného vazníku a jednak nedostatečným způsobem navržené ztužení ve střešní rovině konstrukce, což mělo mít za následek zřícení střechy vyšší odborné školy.
6. K nedostatečnému a zcela poddimenzovanému způsobu napojení spodního pasu dřevěného vazníku stěžovatel uvádí, že odmítá, že by byl osobou odpovědnou za tuto chybu, kterou on sám nezpůsobil a ani nemohl odhalit. Stěžovatel v průběhu celého řízení zdůrazňoval, že se nikdy neúčastnil zpracování výrobní dokumentace dílů dřevěných vazníků, nebyl přítomen zadání jejich výroby a následné montáže, tudíž nemohl odhalit chybu ani zabránit škodlivému následku. Stěžovatel uvádí, že jedinou osobou, která tuto činnost prováděla, byl svědek R., vedoucí projekce obchodní společnosti X, který však dle svého vyjádření o zakázce nic nevěděl. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly otázkou odpovědnosti jiných osob, které se podílely různými způsoby na předmětné výstavbě.
7. Stěžovatel dále namítá, že mu nebyla dána skutečná možnost obhájit se stran druhého bodu skutku, tedy proti tomu, že měl nedostatečně navrhnout ztužení ve střešní rovině konstrukce. Stěžovateli totiž nebyla dána možnost rozporovat znalecký posudek Ing. Jana Chaloupského, který tvořil výlučný podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele. Stěžovatel nechal vypracovat tři další odborné posudky k uvedené odborné otázce, z nichž však pouze dva znalec Ing. Jan Chaloupský řádně obdržel k vyjádření. Třetí posudek zpracovaný Ing. Richardem Valentou, Ph.D., který byl nejobsáhlejší, znalec Ing. Jan Chaloupský neobdržel dostatečně s předstihem, a tudíž se následně v hlavním líčení nemohl řádně k tomuto posudku vyjádřit. Přitom však posudek Ing. Richarda Valenty, Ph.D., vyvrací závěry posudku Ing. Jana Chaloupského. Stěžovatel tedy navrhoval výslech Ing. Richarda Valenty, Ph.D. před okresním soudem a následně i v řízení před krajským soudem, avšak soudy odmítly jeho výslech provést.
8. Stěžovatel v průběhu řízení též zdůrazňoval, že vazníky byly ve smyslu stavebního zákona a nařízení vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění pozdějších předpisů, výrobkem, jenž může být na stavbu umístěn pouze za předpokladu, že bude posouzena shoda jeho vlastností se základními požadavky z hlediska jejich vhodnosti k určenému použití, a to postupem stanoveným v uvedeném nařízení. Z dokazování však vyplynulo, že prohlášení o shodě neexistuje, a vazníky tudíž nemohly být způsobilé k užívání. Nesplnění požadavku na ověření shody tedy dle náhledu stěžovatele vedlo k neodhalení vady vazníků, což bylo příčinou vzniku škodlivého následku. Odvolací soud dospěl u této námitky k závěru, který je v rozporu s platnou právní úpravou, čímž zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou. Dovolací soud tuto námitku odmítl s vysvětlením, že pro posouzení viny stěžovatele nejde o dostatečně relevantní otázku, neboť příčinou zhroucení střechy byl chybný projekt, nikoliv nesprávnost posouzení povahy vazníků. Tímto postupem obecných soudů došlo k porušení principu in dubio pro reo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud vzhledem k obsahu přípustných námitek stěžovatele, které směřují do oblasti hodnocení důkazů obecnými soudy, připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud přesto přezkoumal namítané vady napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou neopodstatněné. Pokud jde o námitku stran vazníků, u nichž nedodržení postupu podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb., mělo mít za následek vznik škodlivého následku v podobě zhroucení střechy, Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to především znaleckými posudky, kterých bylo zpracováno několik. Z dokazování pak vyplynulo, že vazníky nelze považovat za zboží ve smyslu uvedeného nařízení a prohlášení o shodě tedy vůbec nebylo vyžadováno pro realizaci a následnou kolaudaci stavby. Nadto, a to je zásadní z hlediska posouzení viny stěžovatele, veškeré provedené důkazy, tedy výslechy svědků a i závěry znaleckých posudků, se shodují ve dvou důležitých bodech, a to, že jednak stěžovatel i jeho spoluobviněný si byli od samého počátku vědomi rozdělení spodního pasu vazníků na dvě části a příslušná dokumentace s tímto počítala, neboť tak vycházela levněji doprava (prokázáno svědeckými výpověďmi a e-mailovou komunikací mezi svědky a obviněnými), přičemž primárně tato skutečnost, že vazníky byly rozděleny, měla, zjednodušeně řečeno, v kombinaci s dalšími faktory, za následek pád střešní konstrukce, neboť taková konstrukce nemohla být dostatečná pro vypočtené zatížení (prokázáno znaleckými posudky, včetně těch posudků, které nechala vypracovat obhajoba). Stěžovatel v rámci své obhajoby od počátku uváděl, že si nebyl vědom toho, že vazníky byly rozděleny. Tento způsob obhajoby byl však vyvrácen svědeckými výpověďmi a elektronickou komunikací mezi svědkyní B. a stěžovatelem z února 2016, z níž bylo patrno, že stěžovatel počítá s tím, že vazníky budou rozděleny. Dále bylo v průběhu znaleckého dokazování zjištěno, že materiálové vlastnosti vazníků odpovídaly stanoveným normám, tedy z hlediska stavebně-technického byly způsobilé k tomu, aby byly ve výstavbě použity, kdežto stěžovatelem namítaná absence prohlášení o shodě ve smyslu nařízení vlády č. 163/2002 Sb. by osvědčovala toliko právní způsobilost vazníků. Ústavní soud tedy nezjistil žádné pochybení obecných soudů, které by zakládalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Námitka stěžovatele, jíž brojí proti nedostatečné kontradiktornosti řízení ve vztahu k vypořádání se se znaleckým posudkem Ing. R. Valenty, Ph.D. (viz shora bod 7) nebyla stěžovatelem předestřena v podaném dovolání, neboť napadené usnesení Nejvyššího soudu tuto námitku nikterak nezmiňuje a stěžovatel její nevypořádání Nejvyšším soudem ani nezmiňuje ve své ústavní stížnosti, byť uvádí její nedostatečné vypořádání okresním a krajským soudem. Na základě uvedeného je tuto námitku nutno považovat za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel ve vztahu k ní nevyužil všechny opravné prostředky, které mu zákon poskytuje.
14. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu