ECLI:CZ:US:2020:3.US.473.19.1
sp. zn. III. ÚS 473/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. E., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 11 Tdo 1489/2018-30, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2018 sp. zn. 15 To 22/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018 č. j. 57 T 9/2014-4437, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho základní právo podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 1. 2018 č. j. 57 T 9/2014-4437 byl stěžovatel (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušení dobu dvou let. Pro další skutek byl obžaloby zproštěn.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 4. 2018 sp. zn. 15 To 22/2018 byl ke stěžovatelovu odvolání rozsudek městského soudu zrušen ohledně stěžovatele v odsuzujícím výroku o vině a ve výroku o trestu a nově byl opět uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 č. j. 11 Tdo 1489/2018-30 bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítnuto s tím, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 trestního řádu.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že počátkem srpna 2012 zprostředkoval dodávku blíže nezjištěného množství kokainu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že závěr o jeho vině byl podložen pouze nepřímými důkazy. Je odkazováno na výpovědi spoluobžalovaných N. V., D. H. a D. T., které však nejsou jednoznačně usvědčující. N. V. vypovídal k roli stěžovatele v případu v tom směru, že informace o ní má pouze zprostředkované. Obdobné platí i o výpovědi D. H.. D. T. pak pouze přiznal, že něco předávali, ale uvedl, že nevěděl, zda to byl kokain či něco jiného, nijak to nezkoumal. Soudy sice zmiňují i některé další důkazy, jako je při domovní prohlídce u stěžovatele nalezený kokain v ampuli, nebo že ve stěžovatelově telefonu byly nalezeny kontakty na osoby zapojené do skutkového děje, nicméně opět nejde o nějaká zásadní zjištění. Došlo tak k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel podotýká, že v tomto směru formuloval již své dovolání, neboť měl za to, že Nejvyšší soud je povinen v dovolacím řízení posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek městského soudu, který zrušil vrchní soud ve vztahu ke stěžovateli v odsuzujícím výroku o vině a ve výroku o trestu, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán tento rozsudek městského soudu zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Stěžovatel napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho základních práv a svobod.
10. Pro přezkum Ústavním soudem je podstatné, že soudy své závěry řádně odůvodnily a vysvětlily. Stěžovatel zpochybňuje význam některých výpovědí a dalších v řízení provedených důkazů a namítá též nepoužitelnost výpovědí z přípravného řízení, není však úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že výpovědi zmíněných osob byly rozsáhlejší, než jak je v ústavní stížnosti stěžovatel popisuje. Skutečnost, že některé z důkazů se samy o sobě nemusejí jevit jako zásadní, pak nijak nevylučuje, že mohou být součástí řetězce, který ve svém souhrnu stěžovatele usvědčuje. Ústavní soud v návaznosti na to neshledal vadu ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, když nemá za to, že by rozsudek vrchního soudu byl zatížen pochybením, jehož nápravu by dovolací soud opomenul.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (ohledně rozsudku městského soudu, který již ve vztahu ke stěžovateli zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a ve zbytku - co do ostatních napadených rozhodnutí, tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu - ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu