ECLI:CZ:US:2020:3.US.49.20.1
sp. zn. III. ÚS 49/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kovaříka, zastoupeného Mgr. Pavlem Rajznauerem, advokátem se sídlem Nivy II 348, Luhačovice, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 10. 2017, č. j. 41 C 426/2011-742, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2019, č. j. 18 Co 45/2018-814, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, č. j. 24 Cdo 2237/2019-848, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když stěžovatel zdůrazňuje zejména nemožnost jednat před soudem, neboť soud na jedné straně odmítl provést jím navrhované důkazy, a na druhé straně uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno.
2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel domáhal žalobou určení, že je dědicem po svém otci jako zůstaviteli. Soudy se však shodly na zamítnutí této žaloby, neboť byl naplněn důvod k vydědění stěžovatele zůstavitelem, a to proto, že stěžovatel neprojevoval o svého otce trvale opravdový zájem, jak by svému otci projevovat měl, ba dokonce z dokazování vyplynulo, že stěžovatel o otce projevoval negativní zájem, jelikož mu dělal schválnosti. Snahou soudů pak bylo zjistit - i vzhledem ke komplikované povaze zůstavitele - zda si tento negativní zájem ze strany stěžovatele nezavinil svým chováním ke stěžovateli sám. Po velmi podrobném dokazování (rozhodnutí nalézacího soudu má 41 stran) se soudy ujednotily v tom, že to byl stěžovatel, kdo vztahy s otcem někdy v letech 1981-1982 vyhrotil; sám stěžovatel přitom tvrdil, že dříve byly jeho vztahy s otcem "pohádkové". Soudy však zjistily, že se mu nelíbilo, že podíl rodičů na domě, jenž sám stěžovatel pomáhal otci stavět, připadl mladšímu bratru stěžovatele.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížností a napadených rozhodnutí, stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá jen svůj pohled na věc a poněkud pomíjí podstatu stěžovaných rozhodnutí. Jak bylo totiž naznačeno výše, pro soudy byla ve svém důsledku klíčová otázka, komu lze klást za vinu zhoršení vzájemných vztahů ("kdo si začal"). Zvláště nalézací soud ve svém podrobném odůvodnění vyložil, že to byl stěžovatel, když zvláště na str. 15 a 16 podrobně rozvedl, proč nevyslechl další stěžovatelem navrhované svědky (sousedy, rodinné přátele atp.); učinil tak zejména proto, že stěžovatelem navrhované osoby by k počátku sváru mezi otcem a stěžovatelem nemohly vědět (nezprostředkované) podrobnosti.
6. Rovněž nebylo podle Ústavního soudu dostatečně zpochybněno zjištění nalézacího soudu, že dne 19. 7. 2008 došlo mezi stěžovatelem a otcem ke konfliktu, po němž otec vyhledal lékařské ošetření. Stěžovatelova obrana, že tohoto konfliktu nemohl být účasten, protože byl v té době s manželkou na dovolené v Maďarsku (na Slovensku), nezohledňuje, že jeho pobyt měl trvat jen do 18. 7. 2008 (srov. k tomu str. 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ústavnímu soudu nadto nepřísluší, aby tyto skutkové okolnosti případu přehodnocoval, když i podle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že stěžovatel o otce projevoval "negativní zájem" (což stěžovatel ve svém důsledku sám v ústavní stížnosti připouští, když např. uvádí, že schválnosti byly vzájemné a otec jeho přístupem nebyl vnitřně zraňován) a že tak začal činit proto, že nesouhlasil se spoluvlastnickým uspořádáním jednoho z otcových domů. Za tohoto stavu obecné soudy nepochybily, když i s ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 295/10 ze dne 7. 11. 2012 (N 185/67 SbNU 231) preferovaly vůli zůstavitele stěžovatele vydědit.
7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
8. Pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení", pak přehlíží specifickou povahu řízení před Ústavním soudem, kdy si podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zásadně hradí každý účastník nebo vedlejší účastník náklady řízení před Ústavním soudem sám, přičemž ve stěžovatelově věci není důvod z tohoto pravidla činit jakoukoliv výjimku. Proto o takto formulovaném procesním návrhu ani nerozhodoval, jelikož toto pravidlo plyne přímo ze zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu