ECLI:CZ:US:2020:3.US.509.19.1
sp. zn. III. ÚS 509/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Attack Art, s. r. o., sídlem Cacovická 16/12, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 10 Afs 381/2017-46 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 62 Af 135/2015-87, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že platebním výměrem ze dne 22. 11. 2012 č. j. 379049/12/290511711227 doměřil Finanční úřad Brno III (dále jen "správce daně") stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2009, neboť mu v průběhu daňové kontroly vyvstaly pochybnosti o tom, zda stěžovatelka skutečně vynaložila uplatněné výdaje v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů podle §24 odst. 1 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), přičemž stěžovatelka tyto pochybnosti během daňové kontroly neodstranila. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj částečně vyhověl odvolání stěžovatelky a rozhodnutím ze dne 6. 3. 2014 č. j. 779732/14/3303-24901-711227 snížil doměřenou daň z částky 381 000 Kč na částku 270 600 Kč a penále na částku 54 120 Kč, neboť stěžovatelka v odvolacím řízení prokázala daňovou účinnost části výdajů; ve zbývající části odvolání zamítl. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k vedlejšímu účastníkovi, který je rozhodnutím ze dne 15. 10. 2015 č. j. 32907/15/5200-11434-707700 zamítl.
3. Proti posledně uvedenému rozhodnutí stěžovatelka brojila žalobou ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Ten se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že stěžovatelka neprokázala, že by došlo k faktickému uskutečnění stavebních prací deklarovanými dodavateli (obchodní společností Agatha, s. r. o. a družstvem Tysea), a částky dle faktur vystavených těmito dodavateli tak nemohly být uplatněny jako daňově účinný náklad bezprostředně související s výnosy stěžovatelky podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobu proto napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud připustil, že ačkoliv krajský soud svou pozornost zaměřil pouze na prokazování toho, zda stěžovatelka vyplatila uplatňované výdaje právě výše jmenovaným dodavatelům, ve skutečnosti bylo důležité to, že neodstranila pochybnosti o tom, že uplatněné výdaje skutečně vynaložila na stavební práce právě v takovém v rozsahu, který by odpovídal fakturovaným částkám. Přestože Nejvyšší správní soud odůvodnění předchozích rozhodnutí ve věci v tomto směru doplnil, výrok rozsudku krajského soudu i rozhodnutí správce daně označil za správný.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem správních soudů o neunesení důkazního břemene, jež ji mělo tížit, a namítá naopak, že v řízení předložila veškeré potřebné dokumenty k prokázání, že došlo k faktickému uskutečnění daných stavebních prací v daném rozsahu jmenovanými dodavateli. Pokud by jak správní orgány, tak následně soudy hodnotily veškeré důkazy ve vzájemných souvislostech, a nikoliv jen odděleně, zcela jednoznačně by musely dospět k závěru, že stěžovatelka důkazní břemeno unesla. Na podporu uvedeného se pak stěžovatelka postupně vyjadřuje k obsahu jednotlivých v řízení předložených faktur, dalších listin a svědeckých výpovědí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
9. Souhrnně nutno uvést, že stěžovatelčiny námitky o (ne)unesení důkazního břemene, jakož i s nimi se pojící nesouhlas se způsobem, jakým byly v řízení hodnoceny provedené důkazy, představují pouhé pokračování polemiky s rozsudky správních soudů, přičemž jde o námitky, kterými se soudy v řízení již zabývaly a se kterými se v napadených rozhodnutích rovněž vypořádaly. Stěžovatelka tak svou nynější argumentací staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší.
10. Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud se s tvrzeními stěžovatelky vypořádaly ústavně konformním způsobem, přičemž při svém rozhodování přihlédly ke všem podstatným okolnostem, které v řízení vyšly najevo a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Oba soudy se důkladně zabývaly rozložením důkazního břemene v daňovém řízení i naplněním podmínek pro daňovou účinnost stěžovatelkou uplatněných výdajů ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Byly-li shledány určité nedostatky v postupu finančních orgánů i krajského soudu v tom, že se ve svém hodnocení zaměřily převážně na prokazování toho, zda stavební práce pro stěžovatelku provedli právě dodavatelé, kteří byli uvedeni na fakturách, ačkoliv mělo být zkoumáno především faktické vynaložení zpochybňovaných výdajů za tvrzené stavební práce v tvrzené výši, byly tyto nedostatky napraveny v řízení o stěžovatelčině kasační stížnosti. Pro stručnost proto postačí odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, v němž je stěžovatelce důkladně vysvětleno, z jakých důvodů se jí nepodařilo prokázat vynaložení zpochybňovaných výdajů v tvrzené výši, tedy z jakých důvodů neunesla své důkazní břemeno (viz zejména body 17 až 24 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že toto právo nelze vykládat tak, že by stěžovatelce zaručovalo úspěch v řízení nebo vydání rozhodnutí, jež by odpovídalo jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či právními názory soudů nesouhlasí, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Tvrdí-li stěžovatelka současně porušení práva vlastnit majetek, postrádá toto tvrzení relevantní ústavněprávní argumentaci. Mělo-li zásah do vlastnického práva představovat doplacení daně z příjmů právnických osob a od toho se odvíjející snížení stěžovatelčina majetku, je daný zásah nutno považovat v posuzované věci za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení uvedených základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu