ECLI:CZ:US:2020:3.US.511.20.1
sp. zn. III. ÚS 511/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 4 Tdo 1149/2019-384, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přílohy k ní připojené se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 4. 2019 sp. zn. 1 T 8/2019 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve stádiu pokusu, a byl mu za to uložen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §59 odst. 1 téhož zákona, trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) téhož zákona do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla uložena podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zabezpečovací detence. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mu byla dále uložena povinnost k náhradě škody poškozené.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 8 To 178/2019 podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o němž Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením tak, že podle §265k odst. 1 téhož zákona zrušil rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu v celém rozsahu. Podle §265m odst. 1 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, a odsoudil ho podle §185 odst. 1 téhož zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. O náhradě škody rozhodl stejně jako okresní soud.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud, stejně jako okresní soud a krajský soud, pochybil, neboť zjistil skutkový stav, který je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Pro závěr o jeho vině chyběly jakékoliv důkazy a soudy tento závěr učinily pouze na základě jeho předchozí trestné činnosti. Uvádí, že Nejvyšší soud na jedné straně činí zjištění, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že by stěžovatel chtěl poškozenou znásilnit souloží, na druhé straně však neakceptuje jeho obhajobu, že na poškozené si chtěl pouze "vybít vztek". Jeho jednání tak mohlo být kvalifikováno pouze jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), zdůrazňující význam presumpce neviny při hodnocení důkazů, a tvrdí, že orgány činné v trestním řízení vystupovaly vůči jeho osobě zaujatě, když jeho vinu odůvodnily jeho předchozí obdobnou trestnou činností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, mu dává právo domáhat se u soudu prokázání viny obviněného, a čl. 40 odst. 2 Listiny pak požaduje, aby obviněný byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Účelem čl. 36 odst. 1 Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl řádný průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu Nejvyššího soudu, jehož rozsudek stěžovatel napadá primárně, však nezjistil pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
9. Stěžovatel v podstatě vznáší námitky proti právní kvalifikaci jeho jednání, přičemž zpochybňuje provádění a hodnocení důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje.
10. Námitku o nesprávné právní kvalifikaci jednání stěžovatele jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, formulovanou na podkladě tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, Nejvyšší soud shledal za uplatněnou právně relevantním způsobem. Formulovaly-li soudy nižších stupňů skutkový stav na základě předchozích pravomocných odsouzení stěžovatele, když jen s ohledem na to dospěly k závěru, že chtěl poškozenou donutit k souloži, Nejvyšší soud na rozdíl od nich vyšel ze znění §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, provedl jeho podrobný výklad a poté na podkladě provedeného dokazování shledal, že oba soudy skutkový závěr, že stěžovatel chtěl poškozenou donutit násilím k souloži, nepřípustně založily jen na skutečnosti, že prokazatelně trpí patologickou sexuální agresivitou se sadistickými rysy, a že v případě nyní posuzovaného jednání jde o stejný modus operandi jako v předchozí trestné činnosti, pro kterou byl již pravomocně odsouzen. Shledal-li, že takový závěr je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nelze mu vytýkat, že rozhodl v rozporu s poukazovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14, neboť jej naopak plně akceptoval. Dospěl-li v souladu se zásadou in dubio pro reo k závěru, že z provedeného dokazování nelze bez jakýchkoliv důvodných pochybností dovodit, že mělo jít o pohlavní styk formou soulože, tedy že by úmysl stěžovatele směřoval k naplnění zvlášť závažného zločinu znásilnění v kvalifikované skutkové podstatně podle odstavce 2 písm. a) §185 tr. zákoníku ve stádiu pokusu, tento závěr vyzněl ve prospěch stěžovatele a projevil se jak v mírnější právní kvalifikaci jeho jednání, tak i v podstatně nižším trestu odnětí svobody, který mu byl nakonec uložen.
11. Jednání stěžovatele bylo nakonec právně kvalifikováno pouze jako pokus přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z výsledků provedeného dokazování bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že stěžovatel vedl záměrně útok na osobu ženského pohlaví a chtěl ji násilím donutit k pohlavnímu styku, což se mu však zásluhou aktivní obrany poškozené a přítomných svědků nepodařilo. V této souvislosti bylo dokazování provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci a provedené důkazy byly řádně hodnoceny nejen izolovaně, ale i ve vzájemných souvislostech, přičemž své úvahy a závěry srozumitelně rozvedl ve svém rozsudku již okresní soud. Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožnil, přičemž se neopomněl vypořádat se všemi relevantními námitkami stěžovatele. Jeho argumentaci, podrobně uvedené v odůvodnění napadeného rozsudku, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Za této situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily a konečnou právní kvalifikací jednání stěžovatele, je nutné postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
12. Lze tak uzavřít, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu