ECLI:CZ:US:2020:3.US.524.20.1
sp. zn. III. ÚS 524/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., advokátkou, sídlem Příčná 663/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2019 č. j. 18 Co 373/2019-1046 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 9 P 143/2012-1025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a P. M. a nezletilého T. M., zastoupeného kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 7, sídlem nábřeží Kapitána Jaroše 1000/7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a 6 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 9. 2013 č. j. 9 P 143/2012-210 byla schválena dohoda rodičů a nezletilý byl svěřen do jejich střídavé péče. Přestěhováním stěžovatelky do Spojených států amerických později došlo k zásadní změně poměrů a bylo tedy nutné znovu upravit poměry nezletilého. Obvodní soud usnesením ze dne 25. 10. 2019 č. j. 9 P 143/2012-1011 nařídil zatímní styk stěžovatelky s nezletilým, formou asistovaného styku na půdě specializovaného pracoviště X v období od 4. 11. 2019 do 14. 11. 2019 v časovém rozsahu domluveném s nezletilým a příslušným pracovištěm v závislosti na časových možnostech a vůli nezletilého a zároveň na otevírací době a kapacitním zajištění uvedeného pracoviště. Obvodní soud zohlednil stanovisko kolizního opatrovníka, podle něhož jsou dány obavy z opětovného únosu nezletilého matkou do Spojených států amerických, k němuž došlo v roce 2018. Vzal v úvahu, že stěžovatelka soudu neprokázala, že by měla právo k bytu, v němž hodlá styk s nezletilým realizovat, a že byt je vybaven v souladu s potřebami nezletilého. S ohledem na školní docházku a aktivity nezletilého, který si nepřál přespávat v neznámém bydlišti stěžovatelky, neupravil soud styky stěžovatelky s nezletilým přes noc. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 11. 2019 č. j. 9 P 143/2012-1025 změnil obvodní soud na návrh kolizního opatrovníka předběžné opatření ze dne 25. 10. 2019 pouze tak, že styk určil z kapacitních důvodů realizovat na jiném specializovaném pracovišti.
3. Proti usnesení obvodního soudu ze dne 4. 11. 2019 podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 12. 2019 č. j. 18 Co 373/2019-1046 odmítl. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že předběžné opatření se týká minulého období, které ke dni rozhodování soudu již beze zbytku uplynulo, a pozbylo tak svých účinků, když uplynula určená doba, po kterou mělo trvat. Podle městského soudu nelze usnesení obvodního soudu prohlásit za nezákonné také proto, že jím bylo vyhověno návrhu stěžovatelky, která původně pro období 18. 10. - 3. 11. 2019 nařízený styk zmařila bez jakéhokoli vysvětlení tím, že se k němu nedostavila, a zřejmě se dostavit ani nehodlala, když si zakoupila letenku na den 28. 10. 2019, tedy na závěr období, v němž měl být styk realizován. K uvedenému přistupuje skutečnost, že nezletilý vyjádřil obavy ze svého únosu do Spojených států amerických stěžovatelkou, s níž nechce trávit delší časové období, aniž by mohl pravidelně vídat otce. Nezletilý se nadto se stěžovatelkou v období stanoveném v napadeném předběžném opatření viděl, fakticky tedy kontakty proběhly.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že výrok napadeného usnesení obvodního soudu je neurčitý a nesrozumitelný, neboť z něj nebylo jednoznačně patrno kdy, v jakém rozsahu či zda vůbec styk nezletilého se stěžovatelkou bude moci proběhnout, kde přesně ke styku dojde a zda bude uskutečněn za přítomnosti třetích osob. V důsledku předmětného výroku došlo v období 11 dnů ke styku nezletilého se stěžovatelkou v rozsahu pouze 5,5 hodin rozprostřených do 5 dnů, a to pod neustálým dohledem třetích osob (psycholog, sociální pracovníci apod.), které do tohoto styku opakovaně zasahovaly. Takový způsob a rozsah styku se ani okrajově nemohl přiblížit k plnohodnotně strávenému společnému času matky a syna, který je za nynější složité situace pro nezletilého mimořádně důležitý a zcela nepochybně v jeho nejlepším zájmu, a na který mají nezletilý i stěžovatelka právo. Uvedený způsob a rozsah styku neodpovídá ani právnímu názoru vyplývajícímu z judikatury Ústavního soudu, dle které předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti předkládá námitky směřující proti rozhodnutí městského soudu ze dne 16. 12. 2019 č. j. 18 Co 372/2019-1043, kterým bylo odmítnuto odvolání proti shora citovanému (prvnímu) usnesení obvodního soudu ze dne 25. 10. 2019 č. j. 9 P 143/2012-1011, zejména uvádí, že původně nařízený styk pro období 18. 10. - 3. 11. 2019 nebyl stykem asistovaným, a stěžovatelka jej nezmařila úmyslně, nýbrž jí bylo rozhodnutí soudu doručeno až dva dny před začátkem stanoveného styku, kdy již měla zakoupeny letenky na den 28. 10. 2019 bez možnosti změny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí městského soudu i obvodního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
9. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu [např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)], předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Ve své judikatuře Ústavní soud již vícekrát vyslovil v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ústavní soud přitom setrvale judikuje, že ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud ostatně v minulosti řadu rozhodnutí o předběžných opatřeních rozporných s tímto závěrem zrušil [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 618/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279)].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích taktéž opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná i v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobnému zásahu již dříve vyslovil.
11. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy se Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 523/20 zabýval ústavní stížností stěžovatelky totožného obsahu směřující proti usnesení obvodního soudu ze dne 25. 10. 2019 č. j. 9 P 143/2012-1011, které bylo až na specializované pracoviště určené jako místo styku obsahově shodné s usnesením obvodního soudu v nyní posuzované věci - oběma rozhodnutími soud nařídil zatímní styk stěžovatelky s nezletilým pro téže období formou asistovaného styku na půdě specializovaného pracoviště. V usnesení sp. zn. II. ÚS 523/20 ze dne 24. 3. 2020 Ústavní soud uvedl, že soudy při rozhodování o návrhu stěžovatelky vycházely ze zpráv kolizního opatrovníka a přání čtrnáctiletého nezletilého, a dospěly k ústavně konformním závěrům o nutnosti upravit styk se stěžovatelkou v modifikované podobě s asistencí třetí osoby v zařízení k tomu určeném, k čemuž je vedlo přesvědčení o riziku dalšího pokusu o únos nezletilého, kterého se i on obává, zohlednily současně i rozpory v podkladech dodaných stěžovatelkou a její neseriózní přístup k uloženým povinnostem v minulosti, přičemž volily vhodnou formulaci petitu, odpovídající věku nezletilého, v jehož zájmu je, aby se styk v období deseti dnů v průběhu školního roku odehrával s ohledem na jeho studijní a volnočasové aktivity. Ústavní soud taktéž poukázal na čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého má stát zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 523/20 uzavřel, že napadená předběžná opatření byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil.
12. Ústavní soud neshledal důvod se od závěrů vyslovených v citovaném usnesení odchýlit. Poukazuje-li stěžovatelka na skutečnost, že původně nařízený (na dny 18. 10. - 3. 11. 2019) styk neměl být stykem asistovaným, a ani otec nezletilého asistovaný styk tehdy nenavrhoval, městský soud v napadeném usnesení odůvodnil, že v mezidobí nastaly nové skutečnosti, kdy nezletilý vyjádřil při rozhovoru s opatrovníkem dne 17. 10. 2019 své obavy z únosu stěžovatelkou do Spojených států amerických (kde mu stěžovatelka dle jeho tvrzení již zajistila školu), také se vyjádřil, že nechce strávit celou dobu stanovenou předběžným opatřením s matkou bez možnosti kontaktovat otce a vidět se s ním, chtěl by se s otcem vidět alespoň jedenkrát za tři dny. Ústavní soud považuje za zásadní, aby byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] Ústavní soud přitom stojí ve své judikatuře na stanovisku, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Optikou shora uvedeného považuje Ústavní soud za ústavně souladný závěr obvodního i městského soudu, které vzaly v úvahu vyjádření nezletilého, posoudily je v souladu s ochranou jeho nejlepšího zájmu, a přihlédly též k názoru opatrovníka, který navrhl, aby styk stěžovatelky s nezletilým probíhal výhradně na půdě specializovaného zařízení se zaměřením na asistované styky rodičů s dětmi, případně na půdě jiného specializovaného pracoviště dle výběru soudu. V této souvislosti nelze opominout, že stěžovatelka se již v minulosti únosu nezletilého dopustila, když ho dne 2. 9. 2018 neoprávněně unesla do W., návratové řízení bylo ukončeno dnem 12. 12. 2018 rozsudkem federálního soudu státu Columbia, kterým bylo rozhodnuto o navrácení nezletilého do České republiky.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu