ECLI:CZ:US:2020:3.US.536.20.1
sp. zn. III. ÚS 536/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Leslie James Koralek, 2) Richard William Koralek, zastoupených JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, sídlem Divadelní 1052/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 3382/2019-359, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 4 Cmo 4/2019-331 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 65 C 2/2013-323, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) Slovenské republiky - Ministerstva financí Slovenské republiky, sídlem Štefanovičova 5, Bratislava, Slovenská republika a 3) Lisbeth Popper, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 65 C 2/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením ze dne 8. 11. 2018 č. j. 65 C 2/2013-323 městský soud zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení, kterým se stěžovatelé a vedlejší účastnice ad 3) domáhali nároku na vydání majetku odňatého na základě Dekretu presidenta republiky č. 8/1945 Sb., o věnování nemovitostí Svazu sovětských socialistických republik jako projev díků (dále jen "dekret č. 8/1945 Sb").
3. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé odvolání. Usnesením ze dne 25. 4. 2019 č. j. 4 Cmo 4/2019-331 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení městského soudu potvrdil. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že bylo-li již v posuzovaném případě pravomocně rozhodnuto o nepřiznání osvobození stěžovatelů od soudních poplatků, a to usnesením městského soudu ze dne 29. 1. 2018 č. j. 64 C 2/2013-269 potvrzeným usnesením vrchního soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 4 Cmo 114/2018-292, nelze než odkázat na citované usnesení vrchního soudu, podle kterého povaha žalobou uplatněného nároku neumožňuje spor věcně podřadit pod řízení uvedená v §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), jenž osvobozuje od soudního poplatku řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem. Dle napadeného usnesení vrchního soudu uplatněný nárok nelze podřadit ani pod řízení dle §11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích, v nichž je navrhovatel od soudních poplatků osobně osvobozen (v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození), neboť dekret č. 8/1945 Sb. nárok na osvobození od soudních poplatků neobsahuje, v §4 stanoví pouze to, že nároky původních vlastníků nemovitostí zůstávají vyhrazeny pozdější úpravě, k té však již nedošlo. Odkaz stěžovatelů na jimi zmíněnou judikaturu Ústavního soudu týkající se analogie restitučních nároků není dle názoru vrchního soudu v otázce věcného či osobního osvobození od soudních poplatků soudu případný.
4. Usnesení vrchního soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2019 č. j. 28 Cdo 3382/2019-359 jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že závěr vrchního soudu, podle nějž stěžovatelé nejsou osvobozeni od soudního poplatku dle §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích, se neprotiví ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť stěžovateli vymezený nárok na náhradu škody není subsumovatelný pod právní úpravu provedenou zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nejvyšší soud zdůraznil, že v jeho rozhodovací praxi není pochyb o tom, že dotčené ustanovení se dotýká právě a jen řízení, v nichž je uplatňován nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. Přípustnost dovolání nemůže založit dle Nejvyššího soudu ani argumentace stěžovatelů, že jim jako navrhovatelům svědčí osobní osvobození od soudních poplatků z důvodu, že v daném řízení uplatňují restituční nárok přímo plynoucí z §4 dekretu č. 8/1945 Sb. Nejvyšší soud připomněl, že osobní osvobození od soudních poplatků ve věcech restitučních je obsaženo v §11 odst. 2 písm. i) a j) zákona o soudních poplatcích, stěžovatelé přitom nenamítají, že by uplatňovali nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a §11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích na stěžovatele nedopadá již proto, že v dekretu č. 8/1945 Sb. (jenž postup pro uplatnění nároku na náhradu za odňatý majetek ani neupravuje) není zakotven nárok na osvobození navrhovatelů od soudních poplatků.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují přesvědčení, že řízení podle všech restitučních předpisů, nikoliv pouze podle zákona č. 229/1991 Sb., jsou osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek. Stěžovatelé již v průběhu soudního řízení namítali, že v posuzované věci stát výkonem veřejné moci (dekretem č. 8/1945 Sb.) odňal majetek soukromé osoby ve svůj prospěch za náhradu, kterou dosud nezaplatil. Jde tedy jednoznačně o nesprávný úřední postup, kterým stát právním předchůdcům stěžovatelů způsobil škodu, a proto nemůže být dána povinnost poškozeného, který se svého nároku u soudu domáhá, platit škůdci, tedy státu, soudní poplatek. Ministerstva financí, spravedlnosti, vnitra a zahraničních věcí měla v rámci výkonu svých pravomocí státního orgánu vykonat dekret č. 8/1945 Sb., tedy přijmout řešení, kterým by byla vlastníkům odňatých nemovitostí poskytnuta náhrada, také na tuto nečinnost ministerstev nelze dle stěžovatelů pohlížet jinak, než jako na nesprávný úřední postup. Stěžovatelé mají za to, že není možné vykládat §11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích, tak, že jde pouze o žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., ale na základě smyslu tohoto ustanovení lze postihnout všechny situace, kdy stát způsobí škodu z pozice autority, tedy při výkonu státní moci. Skutečnost, že komentář k citovanému ustanovení uvádí, že se má jednat o škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., ještě neznamená, že se nemůže jednat i škodu způsobenou státem jinak. Poukazuje-li Nejvyšší soud na to, že přijetí restitučních předpisů bylo beneficiem státu, stěžovatelé se ohrazují, že dekret č. 8/1945 Sb. není restitučním předpisem, nebyl jím ani v době jeho vydání, a jakoukoliv analogii restitučních předpisů v polistopadovém období s tímto dekretem lze použít, pouze pokud jde o posouzení poplatkové povinnosti (tj. že všechny restituční předpisy stanovily osvobození od soudních poplatků). Stěžovatelé také nesouhlasí s tím, že vrchní soud k jejich námitce týkající se nepříslušnosti městského soudu konstatoval, že o příslušnosti soudu rozhodl již usnesením ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. Ncp 1160/2012. Stěžovatelé uvádějí, že v obdobné jejich věci bylo rozhodnuto, že je příslušný Obvodní soud pro Prahu 2. Stěžovatelé se domnívají, že soudy vůbec nemají v úmyslu o věci jednat, a to buď z důvodu absolutní nekompetence, nebo proto, že předmětem sporu je plnění dle dekretu prezidenta republiky Beneše, a existuje zřejmě intenzivní zájem, aby o tzv. Benešových dekretech nebylo vůbec věcně jednáno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud se již v minulosti zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
9. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní posuzované věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto použily na konkrétní případ stěžovatelů. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly.
10. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. Řízení zahájené stěžovateli nebylo zákonodárcem z poplatkové povinnosti vyjmuto, resp. není uvedeno mezi řízeními osvobozenými od soudního poplatku (§11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), stěžovatelé nepatří ani mezi navrhovatele osvobozené od soudního poplatku podle §11 odst. 2 téhož zákona.
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů, v případě věcného a osobního osvobození jde o správné soudní použití příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
12. V posuzované věci městský soud i vrchní soud v napadených usneseních srozumitelně odůvodnily, že stěžovatelé nesplnili poplatkovou povinnost, která jim vzniká podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích podáním žaloby, proto je městský soud vyzval k zaplacení poplatku a upozornil je, že řízení bude zastaveno, nebude-li poplatek zaplacen ve stanovené lhůtě. Stěžovatelé poté navrhli osvobození od soudních poplatků, které jim shora v bodě 3 citovanými usneseními městského soudu a vrchního soudu nebylo přiznáno, usnesením ze dne 9. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 3483/2018-318 dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud. Městský soud poté znovu vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, ti ani poté soudní poplatek nezaplatili, soud proto řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
13. Tvrdí-li stěžovatelé, že nedopadá-li na jejich věc přímo ustanovení zákona o soudních poplatcích, které by zakládalo věcné či osobní osvobození od soudních poplatků, je nutno postupovat analogicky a přiznat jim osvobození na základě "smyslu zákona", nelze této jejich argumentaci přisvědčit. Jde-li o osvobození věcné, to zákon přiznává v řízení ve věcech náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem. Ve věci stěžovatelů, jakkoli se to stěžovatelé snaží zpochybnit, zcela zřejmě nejde ani o nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, ať již jde o dekret č. 8/1945 Sb. samotný či o postup státních orgánů v poválečných letech (ostatně stěžovatelé se v řízení domáhali určení vlastnického práva k jejich právním předchůdcům odňatým nemovitostem, případně finanční náhrady za odňaté nemovitosti). Stěžovatelům nesvědčí ani osvobození osobní, které zákon přiznává osobám oprávněným v řízení o vydání věci podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození. Nepostupují-li stěžovatelé cestou restitučních předpisů a uplatňují svůj nárok přímo z dekretu č. 8/1945 Sb., který, jak již bylo řečeno, sám nárok na osvobození od soudních poplatků neupravuje, na takové řízení se §11 odst. 1 písm. i) či j) zákona o soudních poplatcích nevztahuje. Postup soudů byl tedy zcela v mezích ústavnosti a nelze považovat za jejich pochybení, nepostupovaly-li s odkazem na analogii mimo zákonný rámec. Je na zákonodárci, aby stanovil pravidla pro osvobození od soudních poplatků, a tato jsou závazná pro účastníky i pro soudy.
14. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy neústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). V posuzované věci je z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, jaké úvahy (shora uvedené v bodě 4) jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí vrchního soudu nezjistil ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud použil §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem s odkazem na konkrétní okolnosti věci odůvodnil. Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení jeho závěrů.
15. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatelé toliko polemizují s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem §11 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích a nastiňují vlastní právní názor, který jediný považují za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se však nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v rámci ústavního soudnictví, neboť otázka použití norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k zásahu do základních práv.
16. Uvedené platí i pro námitku stěžovatelů, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný městský soud. Stěžovatelé sami uvádějí, že o příslušnosti městského soudu rozhodl vrchní soud již před sedmi lety usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. Ncp 1160/2012-109. Toto rozhodnutí ovšem není předmětem ústavní stížnosti a lze jen odkázat na závěr Nejvyššího soudu, který konstatoval, že dle jeho judikatury platí, že bylo-li o věcné příslušnosti soudu rozhodnuto postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř., nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu nastolena. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu