ECLI:CZ:US:2020:3.US.557.20.1
sp. zn. III. ÚS 557/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Palackého 75/21, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2019 sp. zn. 2 To 103/2019 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2019 č. j. 9 T 4/2016-601, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 6. 2016 sp. zn. 9 T 4/2016 uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 a 3 písm. a) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen dle §185 odst. 3 za použití §43 odst. 1, §58 odst. 1 a §81 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a podle §99 odst. 1 trestního zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní. Po vyhlášení rozsudku se stěžovatel vzdal práva odvolání stejně jako státní zástupce, takže právní moc tohoto rozsudku nastala dne 10. 6. 2016.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 30. 9. 2019 č. j. 9 T 4/2016-601 bylo rozhodnuto tak, že podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), byl návrh stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení, vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 9 T 4/2016, zamítnut.
4. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019 sp. zn. 2 To 103/2019 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vysvětluje, že i když se v původním řízení prostřednictvím právního zástupce vzdal práva odvolání, učinil tak s ohledem na relativně mírný uložený trest, aniž by se cítil vinen. Proto se posléze rozhodl podat návrh na obnovu řízení.
6. Poukazu na stěžovatelovu anorgasmii soud v původním řízení nepřiznal význam s ohledem na jediný znalecký posudek. Proto stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uvedl 9 lékařských zpráv, které vzhledem k jejich datování nebyly provedeny v původním řízení, a které potvrzují zdravotní problémy stěžovatele. Krajský soud této stěžovatelově argumentaci nepřisvědčil zejména s poukazem na výsledky znaleckého zkoumání, kdy znovu vyslechl zpracovatele někdejšího znaleckého posudku. To však stěžovatel považuje za nedostatečné. Důkazy provedené v řízení dokládají, že jeho anorgasmie není vykonstruovaná.
7. Stěžovatel dále považuje za nesprávnou úvahu vrchního soudu, že i kdyby trpěl anorgasmií, neznamenalo by to naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, neboť takové zjištění by nemělo vliv na závěr o vině a trestu, případně náhradě škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud úvodem konstatuje, že návrh na povolení obnovy řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je - na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání - odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních. Je určen k nápravě vad vzniklých tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a to pakliže takto dotčený skutkový základ může ovlivnit právní posouzení věci a následně i výrok o vině, trestu nebo náhradě škody.
11. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí za podmínek uvedených v §278 odst. 1 větě prvé trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda došlo k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit dosavadní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámým, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 trestního řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí či jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Nikoli každá nová skutečnost nebo důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409)].
12. V posuzované věci stěžovatel v rámci svého návrhu na obnovu řízení sice předložil určité lékařské zprávy, nicméně stěží je možno hovořit o nových důkazech zásadní povahy. Jak vyplývá z v řízení o obnově provedeného výslechu MUDr. Jaroslava Zvěřiny, stěžovatel si na předmětné zdravotní problémy stěžoval již při zpracování původního znaleckého posudku, a již předtím tak byla tato otázka zvažována. Předložené lékařské zprávy pak existenci určitých obtíží potvrzují, nicméně nevypovídají přímo konkrétně o možnosti ejakulace stěžovatele v rozhodné době. Obecné soudy si musely logicky položit otázku, zda stěžovatelovy obtíže byly takového rázu, že bránily možnosti spáchat v daný okamžik daný trestný čin. Pokud po provedeném dokazování a hodnocení dospěly k závěru, že tomu tak nebylo, učinily tak jako orgány k tomu oprávněné a není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením jejich hodnocení nahrazoval. Stejně tak je primárně na obecných soudech, aby posoudily význam případného opačného závěru o fyzických možnostech stěžovatele pro hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu