ECLI:CZ:US:2020:3.US.607.20.1
sp. zn. III. ÚS 607/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Konopáče, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou, sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2018 sp. zn. 14 C 235/2013, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2019 č. j. 11 Co 196/2018-295 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 22 Cdo 3691/2019-317, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Lenky Vaňáčové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 5. 2018 č. j. 14 C 235/2013-270 bylo určeno, že stěžovatel (žalobce) je podílovým vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku na jiné stavbě bez č. p./č. e. postavené na parcele č. X1 a na jiné stavbě bez č. p./č. e. postavené na parcele č. X2, vše zapsané na listu vlastnictví č. X3 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Ústí nad Labem, pro obec V., katastrální území L. (dále jen "zahradní chata" a "garáž") [výrok I.] a dále zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je podílovým vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku na domu č. p. X4 postaveném na parcele č. X5, zapsaném na listu vlastnictví č. X3 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště Ústí nad Labem, pro obec V., katastrální území L. (dále jen "rodinný dům") [výrok II.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 č. j. 11 Co 196/2018-295 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 3691/2019-317 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto s tím, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel není spokojen s tím, že okresní soud a krajský soud uzavřely, že dům č. p. X4 je ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice. Z hlediska skutkových zjištění dospěly k závěru, že úmyslem účastníků od začátku bylo všechny budovy, zapsané na listu vlastnictví č. X3 v katastrálním území L., vlastnit a společně v nich žít, a že stavěli předmětné stavby společně, se záměrem je mít pro sebe. U stavby zahradní chaty a garáže následně svá skutková zjištění posoudily po právní stránce tak, že jsou v podílovém spoluvlastnictví, a u stavby rodinného domu nikoliv, s tím, že je ve výlučném vlastnictví vedlejší účastnice. Odlišný právní závěr soudy postavily na jediné skutečnosti, a to na té, že na smlouvě o dílo, uzavřené s firmou Dřevostavby Vanžura, je uvedena jako objednatel vedlejší účastnice, která i takto smlouvu podepsala, a protože tuto smlouvu uzavřela vedlejší účastnice, je výlučným vlastníkem domu ona. Stěžovatel považuje tento výklad za zjednodušený a formalistický. Za situace, kdy obecné soudy měly za prokázané skutkové zjištění o dlouhodobém společném soužití, o jejich společném úmyslu vybudování jednotlivých staveb, o společném úmyslu je vlastnit a užívat, o společném financování a úvěrování stavby, o výjimečně vysokém osobním podílu stěžovatele na výstavbě domu č. p. X4 a o vynaložení jeho výlučných prostředků, je formalismem vycházet při právním posouzení toho, kdo je vlastníkem věci, jen z podpisu vedlejší účastnice. To tím spíše, že smluvní ujednání, týkající se uzavření smlouvy o dílo, dojednával stěžovatel společně s vedlejší účastnicí a ta sama v podstatě opatřila jen svým podpisem písemně vyhotovenou smlouvu o dílo. Uplatnění judikatury vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5002/2017 není s ohledem na uvedené specifické okolnosti namístě. Mělo být přihlédnuto k tomu, že tímto "mechanickým" postupem dojde ke zjevně nespravedlivému výsledku v neprospěch stěžovatele.
6. Stěžovatel kromě toho nesouhlasí s tím, že by řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel uplatnil námitky převážně v rovině skutkové, nicméně z obsahu podaného dovolání lze vyvodit, že důvodem jeho podání bylo vyřešení otázky hmotného práva spočívající v právním posouzení vlastnického (spoluvlastnického) práva k nemovitosti při uvedených skutkových zjištěních obecných soudů a nepřiléhavé uplatnění uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jako trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel (§241 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Úlohou Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda v dovolání byla, v míře odpovídající takovýmto nárokům, vymezena otázka hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 občanského soudního řádu). Jestliže Nejvyšší soud shledal, že takováto otázka v podaném dovolání vymezena nebyla, Ústavní soud z usnesení Nejvyššího soudu, obsahujícího rozbor podaného dovolání a vysvětlení důvodů, pro které je nelze meritorně projednat, jakož i z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, nezjistil, že by takovýto závěr Nejvyššího soudu byl nepravdivý, respektive že by měl povahu libovůle v rozhodování obecného soudu, pro kterou by jeho rozhodnutí nemohlo obstát. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost v části týkající se usnesení Nejvyššího soudu posoudit jako zjevně neopodstatněnou s tím, že je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo, pročež není ani dán prostor k tomu, aby se zabýval dalšími námitkami stěžovatele, když předpokladem pro jejich projednatelnost v řízení o ústavní stížnosti je řádné vyčerpání předchozích opravných prostředků.
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
11. Nad rámec důvodů, pro které je ústavní stížnost odmítána, Ústavní soud na okraj poznamenává, že obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, proč skutečnost, že objednatelem hrubé stavby rodinného domu, postavené na základě smlouvy o dílo, byla vedlejší účastnice, je nutno považovat za klíčovou.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu