ECLI:CZ:US:2020:3.US.611.20.1
sp. zn. III. ÚS 611/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Karla Oulehle, zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem, sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8 - Kobylisy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 22 Cdo 3385/2019-291, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019 č. j. 72 Co 31, 32/2019-250 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. března 2018 č. j. 28 C 278/2014-193 ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 28 C 278/2014-214, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Roberta Oulehle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") v řízení o žalobě stěžovatele (žalobce) na nahrazení projevu vůle a o vzájemné žalobě vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 28 C 278/2014-193 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 9. 2018 č. j. 28 C 278/2014-214 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka řízení k nemovitostem (pozemkům a budově) blíže specifikovaným ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi oba účastníky rovným dílem (výrok II.). Výrokem III. původního rozsudku rozhodl, že o zbývající části žaloby (o zaplacení částky ve výši 21 463,57 Kč a o nahrazení souhlasu žalovaného s provedením rekonstrukce stavby, o úhradě nákladů za tyto úkony a o nákladech řízení) bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Výroky I. a II. doplňujícího rozsudku pak rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví u nemovitostí, o nichž opomenul rozhodnout v původním rozsudku, jakož i o jejich prodeji a rozdělení výtěžku. Výrokem III. doplňujícího rozsudku zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky ve výši 25 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 5. 2019 č. j. 72 Co 31, 32/2019-250 rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích o věci samé potvrdil. Městský soud ve shodě s obvodním soudem vyšel z toho, že rozdělení předmětných nemovitostí není s ohledem na konfliktní vztahy mezi oběma účastníky možné, přičemž postupoval podle §1143 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 11. 2019 č. j. 22 Cdo 3385/2019-291 odmítl, jelikož nebylo přípustné. K námitkám stěžovatele uvedl, že městský soud přesvědčivě vysvětlil, proč považuje předmětné nemovitosti za nedělitelné. Důvodem byly natolik zásadní neshody účastníků řízení, že vedly k několika předchozím sporům a ukázaly, že účastníci nejsou schopni dohodnout se ani na základní údržbě nemovitosti, natož na zásadních opravách, které bude patrně třeba učinit. Nebylo přitom pravděpodobné, že by tyto neshody odezněly rozdělením domu na jednotky, neboť jsou tu stále společné části, které by zůstaly ve spoluvlastnictví účastníků a které je rovněž třeba udržovat. Nejvyšší soud nepovažoval takto odůvodněnou úvahu soudů nižších stupňů ohledně reálné dělitelnosti věci za zjevně nepřiměřenou. Ve zbytku Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro existenci vad, resp. pro uplatnění nepřípustných nových tvrzení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozhodnutí soudů vnímá jako násilné odejmutí (vyvlastnění) majetku, k němuž má silný citový vztah. Nesouhlasí s tím, že prodej předmětných nemovitostí byl jediným možným způsobem vypořádání spoluvlastnictví, když podle jeho názoru šlo předmětné nemovitosti (resp. budovu) reálně rozdělit, což dokládal předloženou studií. Poukazuje rovněž na to, že řízení, zejména před obvodním soudem, bylo zmatečné, chaotické a nikoliv nestranné. Podle stěžovatele byl postup soudu, který, aniž by rozhodl o jeho návrhu na nahrazení projevu vůle a rovnou na základě vzájemného návrhu vedlejšího účastníka řízení zrušil podílové spoluvlastnictví a nařídil prodej předmětných nemovitostí, nesprávný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s rozhodnutím soudů, které zrušily podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a nařídily jejich prodej. Ačkoliv lze v obecné rovině přitakat stěžovateli, že preferovaným způsobem vypořádání podílového spoluvlastnictví by mělo být reálné rozdělení věci, v nyní posuzovaném případě dospěly soudy k závěru, že tento způsob není s ohledem na narušené a konfliktní vztahy mezi účastníky řízení a další možnosti společného soužití možný. V situaci, kdy stěžovatel neměl finanční prostředky na vypořádání podílového spoluvlastnictví a vedlejší účastník řízení neměl zájem o přikázání předmětných nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví, tak byl prodej předmětných nemovitostí a rozdělení výtěžku prodeje mezi oba spoluvlastníky rovným dílem, jediným logickým řešením. Zvolené řešení přitom mělo základ v provedených důkazech a ve skutkových zjištěních učiněných na jejich základě. Samotný závěr o vhodnosti zvoleného způsobu vypořádání předmětných nemovitostí byl náležitě odůvodněn, a to při zohlednění zájmů a možností obou účastníků řízení. Napadeným rozhodnutím nelze vytknout svévoli ani jiné vybočení ze zásad spravedlivého procesu, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
9. K námitce, že soudy rozhodly nejprve o vzájemné žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a nikoliv o stěžovatelově žalobě na nahrazení projevu vůle, se pak vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že odepření spravedlnosti nemůže být spatřováno v samotném upřednostnění zrušení a vypořádání spoluvlastnictví před rozhodnutím o správě společné věci, neboť právní úprava spoluvlastnictví stojí na zásadě, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat (§1140 občanského zákoníku), proti čemuž nemá Ústavní soud žádné výhrady.
10. Ústavní soud shrnuje, že právní závěry obecných soudů jsou přijatelným řešením sporu; rozhodnutí nebyla arbitrární ani neočekávaná a vyplývala z podstatných okolností zkoumané věci. Jde tak o výsledek jejich nezávislého rozhodování. Stěžovatele lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu