ECLI:CZ:US:2020:3.US.617.20.1
sp. zn. III. ÚS 617/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Bureše, advokáta, sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem, sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2019 sp. zn. 61 To 446/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. října 2019 sp. zn. 67 T 63/2018, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 2. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl ustanoven obhájcem obviněného J. M. v trestním řízení vedeném proti němu pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Trestní stíhání obviněného M. bylo součástí rozsáhlého trestního řízení vedeného proti 132 osobám zejména pro trestné činy pojistného podvodu podle §210 trestního zákoníku (nebo §250a trestního zákona), i pro trestné činy další. Obviněný M. byl odsouzen rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 10. 2018 č. j. 67 T 63/2018-551 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 61 To 120/2019.
3. Stěžovatel podle §151 trestního řádu po skončení trestního stíhání navrhl, aby mu byla za realizovanou obhajobu přiznána odměna a náhrada hotových výdajů. Obvodní soud návrh přezkoumal a napadeným usnesením rozhodl, že stěžovateli náleží odměna a náhrada výdajů ve výši 61 032,40 Kč, oproti stěžovatelem navrhovaných 252 151,90 Kč. Obvodní soud uvedl, že nemůže vyhovět návrhu stěžovatele v plném rozsahu, neboť je v nepoměru k trestnímu řízení vedenému proti jeho klientovi. Obviněnému M. nelze přičítat k tíži, že jeho stíhání bylo součástí rozsáhlého trestního řízení propojeného dvěma hlavními obviněnými. Obviněný M. byl stíhán pro dva skutky z celkového počtu 90 skutků zahrnutých v obžalobě. V dalších skutcích žádným způsobem nefiguruje. Obvodní soud proto stěžovateli přiznal odměnu za úkony, které souvisejí s obviněním proti jeho klientovi, konkrétně výslechy osob spoluobviněných a svědků figurujících u dvou skutků obviněného M. a týkajících se dotčeného vozidla označeného "HANA". Oproti tomu obvodní soud nepřiznal odměnu za úkony nesouvisející s trestním stíháním jeho klienta, byť konanými ve stejném (přípravném) řízení. Obvodní soud uvedl, že nerozporuje, že obhájce je povinen vést obhajobu řádně, ale je na něm, aby vyhodnotil, nakolik je jeho účast na jednotlivých úkonech nezbytná a podle pravidel profesní etiky postupoval tak, aby svému klientovi zbytečně a případně účelově nenavyšoval náklady obhajoby, tedy postupoval s péčí řádného hospodáře ve vztahu k zájmům klienta, a to v souladu s právním předpisy a etickým kodexem advokátního stavu. Obhájce je oprávněn a nikoli povinen účastnit se plánovaných procesních úkonů. Všichni obhájci přitom byli policejním orgánem v přípravném řízení podrobně vyrozumívání o obsahu plánovaných výslechů, ve vyrozumění bylo popsáno, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat a příslušný obhájce si mohl být vědom toho, na kterých vyšetřovacích úkonech je jeho přítomnost vhodná či nezbytná a na kterých je nadbytečná. Obvodní soud neshledal důvod pro přiznání odměny stěžovateli za účast u výslechů obviněných a svědků náležejících ke zbylým skutkům obžaloby a nesouvisejícím s jeho klientem.
4. Napadeným usnesením městského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu. Městský soud uvedl, že s námitkami stěžovatele se již v podstatě vypořádal obvodní soud. Je rozdíl mezi společným trestním stíháním osob obviněných pro společně páchanou trestnou činnost a mezi společně vedeným vyšetřováním celé skupiny pachatelů, jejichž konkrétní útoky trestné činnosti spolu většinou nesouvisí vůbec a jejichž trestná činnost je spojena jen trestnou činností hlavního pachatele. Stěžovateli byla správně přiznána odměna za úkony související s obviněním jeho klienta.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že účast obhájce v přípravném řízení je jednou ze základních garancí spravedlivého procesu a její omezení je možné jen ve výjimečných případech. S právem na obhajobu bezprostředně souvisí legitimní očekávání obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů. Městský soud v napadeném usnesení přitom vyložil §151 odst. 3 trestního řádu zcela v neprospěch stěžovatele a dalších ustanovených obhájců. Městský soud totiž vycházel z nastavení pravidel pro úhradu odměny a náhradu hotových výdajů, které sice jejich určitou úhradu garantuje, ale tak, že obhájce není schopen předem ani rámcově odhadnout, kolik mu bude skutečně nakonec zaplaceno. Stát tak tímto způsobem nutí obhájce vykonávat obhajobu zdarma, respektive nést náklady na obhajobu, ačkoli je úkolem státu zajistit každému obviněnému obhajobu v souladu s Listinou.
6. Městský soud se dopustil i libovůle zakázané čl. 2 odst. 2 Listiny, když se nevypořádal s některými námitkami stěžovatele, čímž také zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel nemohl předpokládat, že ten který výslech dalších obviněných nebo svědků bude bez dalšího nadbytečný, což dokresluje i skutečnost, že byl na všechny výslechy zván a byla mu umožněna účast na nich. Mnohdy byli obvinění a svědci u výslechů, které hodnotily nalézací soudy jako nadbytečné, dotazováni právě na okruh osob, které souvisely i s vozidlem HANA. Městský soud také souhlasil s argumentem obvodního soudu, že stěžovatel a jeho klient měli možnost trvat na provedení osobních výslechů, které by se ukázaly jako relevantní, až u hlavního líčení. Mezi konáním výslechů v přípravném řízení a hlavním líčením však uplynula doba často delší než pět let.
7. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku. Pokud byl stěžovatel ustanoven klientovi jako obhájce, mohl legitimně očekávat, že mu bude odměna zcela uhrazena státem. Na místo toho je stěžovatel obecnými soudy "trestán" za to, že poskytl obhajobu svému klientovi. Stěžovatel konal jen svou práci a v důsledku napadených usnesení utrpěl újmu. Krácení odměny stěžovatele bylo naprosto radikální.
III.
Řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud si vyžádal spis obvodního soudu vedený pod sp. zn. 67 T 63/2018 a vyzval obvodní soud a městský soud, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Městský soud ve vyjádření ze dne 6. 5. 2020 odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že právo obhajoby nebylo kráceno. Obvodní soud ve vyjádření ze dne 12. 5. 2020 stručně shrnul průběh trestního řízení a rozhodování nároku stěžovatele na odměnu a zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném usnesení. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové argumenty, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze
odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu shledal Ústavní soud, že námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. V prvé řadě se nelze ztotožnit se základním argumentem stěžovatele, že postup obecných soudů vedl k tomu, že obhájce není schopen ani rámcově odhadnout, kolik mu bude na odměně a náhradě hotových výdajů skutečně proplaceno. Obvodní soud pečlivě a dostatečně vysvětlil, jakými úvahami se řídil při výpočtu odměny stěžovatele a tyto úvahy jsou srozumitelné a logické. Konkrétně obvodní soud uznal odměnu za úkony týkající se svědků a vozidel souvisejících se skutky, pro které byl klient stěžovatele obviněn. Vzhledem k tomu, že policejní orgán ustanovené obhájce vyrozumíval o obsahu plánovaných výslechů a popisoval, k jakému skutku se daný výslech bude vztahovat, obhájci mohli a měli vědět, u kterých úkonů bude jejich přítomnost nadbytečná. Na závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že se městský soud nevypořádal v napadeném usnesení s tvrzením stěžovatele, že byl o všech výsleších policejním orgánem vyrozumíván a byl na ně připouštěn. Nelze zaměňovat právo na účast u daného úkonu - byť např. na pokyn klienta - a právo na odměnu za něj.
13. Nadto považuje Ústavní soud za nutné poukázat na to, že stěžovatel vyzdvihuje toliko právo obviněného na obhajobu a jeho pokyn účastnit se všech úkonů, ale zcela pomíjí povinnost obviněného následně nést náklady obhajoby a s tím související povinnost obhájce vyhodnotit nutnost jeho účasti na probíhajících vyšetřovacích úkonech, jak bylo stěžovateli opakovaně vysvětleno i obecnými soudy.
14. K argumentu stěžovatele, že i "nesouvisející" svědci a obvinění byli při výsleších dotazováni k osobám souvisejícím se skutky stěžovatelova klienta, je třeba dodat, že dotazování na stejné osoby není ničím překvapivým, když dva organizátoři této rozsáhlé trestné činnosti souviseli se všemi skutky v této věci. Pouze tato skutečnost, že trestnou činnost klienta stěžovatele pojí s dalšími desítkami skutků vyšetřovanými ve stejném trestním řízení několik stejných osob, ovšem nemůže zakládat důvodnost přítomnosti stěžovatele u všech dalších vyšetřovacích úkonů u samostatných skutků bez dalšího. Jak již bylo uvedeno výše, obvodní soud pro přiznání odměny za účast na výsleších vycházel jednak z přímé souvislosti vyslýchané osoby se skutkem anebo ze souvislosti prostřednictvím stejného vozidla, přičemž takto určená odměna se jeví jako logická a dostačující.
15. Ústavní soud si je vědom toho, že u jednoho z obhájců ustanovených v tomto trestním řízení jinému obviněnému bylo jeho ústavní stížnosti nálezem ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) vyhověno, avšak důvodem zrušení tehdy napadeného rozhodnutí o stěžovatelově odměně byla skutečnost, že obecné soudy nedostatečně zdůvodnily ve vztahu k jednotlivým úkonům, proč byl ten který úkon nadbytečný a proč to stěžovatel měl a mohl v dané chvíli vědět. Obecné soudy však své pochybení následně napravily a další ústavní stížnost téhož stěžovatele již byla odmítnuta usnesením ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 2341/20 pro zjevnou neopodstatněnost. V tomto usnesení Ústavní soud uvedl, že: "Již z obžaloby zastoupeného jasně plyne, že byl obviněn jen z jednoho z velké řady skutků, o nichž se trestní řízení vedlo. Stěžovatel pak požaduje náhradu nákladů řízení za svou účast u výslechů svědků či spoluobviněných, týkajících se skutků, s nimiž zastoupený neměl nic společného. Tyto skutkové závěry obecných soudů stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nerozporuje, a proto z nich Ústavní soud při svém hodnocení vychází. (...) Advokát by měl vždy klienta řádně poučit o tom, zda je jeho zastupování účelné, a v souladu s výše citovaným advokátním etickým kodexem hledět na to, aby odměna byla přiměřená a nebyla ve zjevném nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Je tedy třeba odmítnout poukazování stěžovatele na nejednoznačný pokyn zastoupeného, který navíc neobsahuje část o jeho řádném poučení ze strany obhájce o možné výši nákladů, k jejichž úhradě bude pravděpodobně následně zavázán. Zdůraznění zájmů a pokynu klienta za tím účelem, aby obecné soudy přiznaly stěžovateli zbytečně vynaložené náklady, které následně zastoupený bude nucen platit, Ústavní soud nevedou k závěru, že by snad obecné soudy postupovaly proti zájmům zastoupeného, jichž se stěžovatel tak vehementně dovolává." Závěry obsažené v právě citovaném usnesení jsou plně uplatnitelné i v nyní posuzované věci.
16. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu