ECLI:CZ:US:2020:3.US.644.20.1
sp. zn. III. ÚS 644/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 8 Tdo 566/2019-9124, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2018 sp. zn. 3 To 55/2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. června 2017 č. j. 62 T 5/ 2016-8480, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výši tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Dále byl stěžovateli rozsudkem krajského soudu uložen trest propadnutí majetku. Předmětného jednání se stěžovatel dopustil tak, že po předchozí dohodě, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a neoprávněně na ní získat výhodu v podobě vyplacení nadměrného odpočtu při dodávkách výrobků z betonářské oceli vytvořil spolu s dalšími spoluobviněnými ucelený řetězec dodavatelů a odběratelů předmětného zboží, kdy výrobky z betonářské oceli byly dovezeny z jiného členského státu Evropské unie a byly určeny obchodním společnostem A a B, což však muselo být za účelem vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty zastřeno, a tudíž došlo k vytvoření uvedeného fiktivního řetězce, na jehož konci bylo zboží převedeno obchodním společnostem A a B. Stěžovatel v rámci tohoto řetězce působil jako místopředseda představenstva obchodní společnosti A a jednatel a společník společnosti B.
3. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o uložení trestu propadnutí majetku, kdy při nezměněném výroku o vině a trestu odnětí svobody byl stěžovateli uložen trest propadnutí jedné třetiny majetku.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem vůči stěžovateli jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, neboť stěžovatel, byť působil jako jednatel obchodní společnosti B, do jejího denního chodu nezasahoval a nepodílel se na něm. O páchání trestné činnosti tudíž nevěděl. Závěry obecných soudů stran zavinění stěžovatele, které údajně vyplynuly z dokazování, jsou tedy pouze na úrovni presumpcí, což je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ve vztahu ke stěžovateli není rozsudek krajského soudu odůvodněn žádnými konkrétními skutkovými zjištěními, když se krajský soud omezuje toliko na obecné fráze a argumentaci postavením stěžovatele ve společnostech, aniž by bylo zkoumáno jeho reálné zapojení do předmětných obchodů. Uvedené pochybení nenapravil ani vrchní soud a Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel od počátku trestního řízení proti němu vedenému uplatňuje obhajobu spočívající v tom, že si nebyl vědom toho, že společnosti, v nichž na různých pozicích působil, byly zapojeny do fiktivního řetězce odběratelů a dodavatelů, kdy účelem tohoto jednání bylo vylákání nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. Tato námitka svou povahou rozporuje výsledky provedeného dokazování, resp. namítá nesprávná skutková zjištění, která se promítla do právního hodnocení skutkového stavu. Z dokazování, které v souladu s požadavky Listiny na řádný proces proběhlo před krajským soudem, lze vyzdvihnout, že velký podíl na rozkrytí skutkového stavu měla výpověď spoluobžalovaného R., který podrobně vypověděl, jak karuselové obchody probíhaly. Tato výpověď potom odpovídala dalším ve věci provedeným důkazům. Pokud jde o pozici stěžovatele v předmětném řetězovém podvodu, krajský soud dovodil úmysl nepřímý, přičemž zdůraznil, že stěžovatel coby osoba velmi erudovaná v oblasti obchodu s hutním materiálem, si musel být vědom skutečnosti, že obchodní společnost C, s níž společnosti, v nichž stěžovatel působil, navázala obchodní spolupráci, nemá žádnou historii v oblasti obchodu s hutním materiálem, dokonce neměla ani prostory, kde obchodovaný materiál skladovat. Zapojení společností, v nichž stěžovatel působil, do fiktivního řetězce bylo z hlediska realizace celého řetězového podvodu nutné, neboť jinak by nárazníková obchodní společnost C, nemohla zboží na trhu s hutním materiálem uplatnit. Vrchní soud následně z hlediska subjektivní stránky dovodil existenci úmyslu přímého na straně stěžovatele, když naznačil, že celému podvodu předcházela dohoda všech spoluobžalovaných (včetně stěžovatele). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že stěžovateli byl uložen toliko podmíněně odložený trest odnětí svobody, což negativně hodnotí vrchní soud, který však do výše trestu nemohl zasáhnout v neprospěch stěžovatele, neboť státní zástupce, poněkud překvapivě, nepodal odvolání v neprospěch obviněných.
9. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu