ECLI:CZ:US:2020:3.US.750.20.1
sp. zn. III. ÚS 750/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: N. O. H. N., zastoupený Mgr. Vítem Dubovým, advokátem se sídlem Purkyňova 102a, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 1. 2020, č. j. 3 To 230/2019-5396, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů zastoupení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody. Stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tzn. práva na soudní ochranu, práva na právní pomoc, principu rovnosti účastníků řízení, práva na projednání věci veřejně a bez průtahů, presumpce neviny a práva na obhajobu. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na náhradu nákladů právního zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu, a to tak, aby mu je dle advokátního tarifu zaplatil stát.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby, kdy měl trestnou činností způsobit škodu převyšující 2 000 000 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2019, č. j. 48 T 3/2019-5306, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu. Jako náhrada za vazební důvod uvedený v §67 písm. a) a písm. c) t. ř. byl přijat slib stěžovatele, byl mu stanoven dohled probačního úředníka a byla mu stanovena povinnost strpět výkon elektronické kontroly s tím, že bude kontrolován jeho pobyt v rámci bydliště, kde se fakticky zdržuje.
3. K odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně rozhodl Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) písm. c) t. ř. s tím, že v jeho případě se nepoužije žádný ze způsobů nahrazujících vazbu, jak o nich rozhodl prvostupňový soud.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, vykazovaly-li by jeho právní závěry extrémní vadu. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. ř.). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. ř.), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. ř.).
7. Zároveň Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
8. Ústavní soud tedy při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává - s ohledem na svoji shora naznačenou roli v ústavním systému - spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod dotčené osoby. V projednávaném případě nicméně není pochyb o tom, že se ústavní stížností napadené rozhodnutí opírá o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 tr. ř.
9. Jak se podává ze shora uvedeného, rovněž prvostupňový soud (jehož rozhodnutí nebylo napadeno) u stěžovatele dovodil trvání vazebních důvodů, a to z obavy, že by stěžovatel mohl uprchnout (nebo se skrývat), anebo že by mohl opakovaně páchat trestnou činnost. Podle názoru prvostupňového soudu byl však stěžovatel ve vazbě téměř rok, kdy ostatní spoluobvinění - ač ohroženi vyšším trestem odnětí svobody - již vazebně stíháni nejsou. S ohledem na tyto okolnosti (faktor plynutí času a snižování intenzity vazebních důvodů) prvostupňový soud vazbu nahradil zákonem předvídanými opatřeními. Vrchní soud ale stěžovatele ve vazbě ponechal, neboť prvostupňový soud nedocenil intenzitu trvání vazebních důvodů ve stěžovatelově věci a vycházel pouze ze zmíněného faktoru plynutí času.
10. Ústavní soud přitom jeho závěry neshledal ústavně excesivními, přičemž ve shodě s vrchním soudem považuje za podstatné, že maximální délka trvání vazby (v případě stěžovatele dvouletá) nebyla v jeho věci překročena, a to ani z hlediska poměrného rozdělení mezi přípravné řízení trestní a řízení před soudem (kdy opak netvrdí ani stěžovatel). Stěžovatel rovněž není sociálně zakotven ke konkrétnímu místu v České republice (srov. také vyjádření samotného stěžovatele při vazebním zasedání, jak je rekapitulováno v odst. 3 usnesení prvostupňového soudu), kdy po část trestního řízení nebyl pro orgány činné v trestním řízení dostupný a neobjasnil dostatečně získávání svých příjmů na území České republiky; to ostatně výslovně konstatuje i prvostupňový soud, ač podle odposlechů telekomunikačního provozu má disponovat značným majetkem a je zde tedy obava, že se může skrývat jak na území České republiky, tak Vietnamu. V trestním řízení, v němž je rozhodováno o vině a trestu stěžovatele, kontinuálně probíhají hlavní líčení. I proto je potřebné, aby stěžovatel zůstal pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný.
11. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel na žádný z těchto argumentů vrchního soudu v ústavní stížnosti věcně nereaguje. Ve vyjádření ke stížnosti státní zástupkyně stěžovatel například uvedl, že se neskrýval, vždy poskytoval orgánům činným v trestním řízení součinnost, při skončení domovní prohlídky se s policistou rozloučil (takto alespoň rekapituluje stěžovatelovo stanovisko vrchní soud, přičemž stěžovatel proti správnosti a úplnosti rekapitulace provedené vrchním soudem ničeho nenamítá). V ústavní stížnosti pak stěžovatel k tomu uvádí, že se neskrýval, byl jen v práci. Takto kusá a argumentačně chudá tvrzení však nejsou ani z hlediska přesvědčivosti v řízení o ústavní stížnosti dostatečná (srov. k tomu také usnesení vydané k předchozí ústavní stížnosti stěžovatele sp. zn. IV. ÚS 1528/19 ze dne 21. 5. 2019). Přitom i jen z pouhé rekapitulace provedené shora je patrné, z jakých věcných důvodů vrchní soud ke změně prvostupňového rozhodnutí přistoupil, přičemž tyto důvody stěžovatel v nyní posuzované stížnosti nepopírá a ani jinak nezpochybňuje.
12. Není rovněž rozhodné, že někteří spoluobvinění stěžovatele jsou stíháni na svobodě, byť je jim na rozdíl od stěžovatele kladena za vinu trestná činnost dosahující kvalifikace zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby. Rozhodující je totiž obava z chování obviněného, jak je popsáno zejména v §67 tr. ř., nikoliv samotná povaha spáchané trestné činnosti. Nelze rovněž pominout, že se nepodařilo bez pochybností stanovit místo, kde stěžovatel reálně v České republice přebývá (srov. shora); proto je otázkou, zda by v případě stěžovatele mohl efektivně fungovat systém elektronického sledování, jenž mu původně uložil soud prvního stupně (k tomu srov. bod 10 odůvodnění usnesení vrchního soudu).
13. Lze tak shrnout, že napadené usnesení vrchního soudu je dostatečně přesvědčivě a pečlivě odůvodněno a ústavní soud proto nezjistil, že by vykazovalo protiústavní deficity ve shora uvedeném smyslu. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
14. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s jeho zastoupením před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu