ECLI:CZ:US:2020:3.US.76.20.1
sp. zn. III. ÚS 76/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Janem Nohejlem, advokátem, sídlem U Rajské zahrady 1912/3, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 72 Co 388/2019-424 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. září 2019 č. j. 0 P 105/2014-333, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) T. V. a nezletilých 2) P. S. a 3) E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 9. 2019 č. j. 0 P 105/2014-333 bylo stěžovateli uloženo zdržet se jednání směřujícího ke změně bydliště nezletilých z jejich bydliště na adrese X (I. výrok) a jednání směřujícího k přemístění nezletilých k povinné školní docházce do školy odlišné od Základní školy XX (II. výrok). Obvodní soud uvedl, že nezletilí mají trvalé bydliště v L., Základní škola XX je tedy jejich spádovou školu a nezletilí začali 2. 9. 2019 tuto školu navštěvovat, protože bylo nezbytné, aby zahájili další školní rok, v opačném případě by se jednalo o zanedbání péče o nezletilé. Dle názoru soudu je v zájmu stability poměrů nezletilých současný stav, kdy nezletilí od začátku školního roku 2019/2020 navštěvují základní školu v L. dle svého trvalého bydliště a jsou zde spokojené, zachovat i nadále, když soud nepovažuje za vhodné, aby se nezletilí v průběhu školního roku přemisťovali do jiné základní školy.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 22. 10. 2019 č. j. 72 Co 388/2019-424 usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud označil otázku volby školy za nepochybně nikoli běžnou záležitost, ve které vykonává každý rodič svá práva a povinnosti samostatně, nýbrž za záležitost pro dítě významnou, která vyžaduje shodu obou rodičů. V daném případě se rodiče na škole, kterou mají nezletilí navštěvovat, neshodli, soud měl však za prokázané, že obě děti projevily zájem navštěvovat školu v L., proto obvodní soud dle městského soudu nepochybil, když přihlédl také k názoru dětí samotných. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že za dané situace je potvrzení současného stavu v zájmu nezletilých dětí, když především právě zájem dětí, nikoliv zájem rodičů, je pro posouzení věci a rozhodnutí soudu určující.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Nebylo totiž třeba dočasně upravit vztahy mezi účastníky řízení, tedy zajistit dětem místo, kde budou moci plnit svou povinnou školní docházku, jelikož obě děti byly přihlášeny k plnění povinné školní docházky v pražské základní škole a tato škola s nimi v docházce počítala. Jde-li o argumentaci spádovostí základní školy v L., ta je v dané věci bezpředmětná, neboť děti mohou docházet i do jiné základní školy, než do jejich spádové, navíc spádovost byla v daném případě účelově změněna vedlejší účastnicí 1), která bez souhlasu a vědomí stěžovatele změnila trvalé bydliště obou nezletilých a v návaznosti na to podala návrh na vydání předběžného opatření, jehož účelem bylo v podstatě zamezit stěžovateli, aby uvedl vše v původní stav. Stěžovatel se naopak předběžným opatřením domáhal toho, aby bylo vše vráceno do původního stavu a vedlejší účastnice 1) tento stav již nemohla protiprávně měnit do doby, než bude soudem ve věci vydáno konečné rozhodnutí. Stěžovatel zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí o předběžném opatření představují de facto rozhodnutí ve věci samé a současně vyhovění vůli osoby, která jednala protiprávně, když provedla veškeré změny bez souhlasu stěžovatele, ač pro to nebyly splněny zákonné důvody. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. 35 Co 145/2004, kde bylo mimo jiné judikováno, že nelze vyhovět návrhu na vydání předběžného opatření, které sleduje zachování protiprávního stavu vzniklého jednáním samotného navrhovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že zejména obvodní soud neodůvodněně upřednostňuje a protěžuje svým přístupem vedlejší účastnici 1), a nejednal tedy nestranně. Obecné soudy tak poskytly ochranu bezpráví a naopak neposkytly stěžovateli soudní ochranu jeho právu na výkon rodičovské odpovědnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Usnesení městského soudu i obvodního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
9. Jak bylo shora uvedeno, ústavněprávní přezkum předběžných opatření se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98), předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Ve své judikatuře Ústavní soud již vícekrát vyslovil v minulosti závěr, že ústavní principy týkající se rozhodování o styku rodičů s dětmi dopadají i na rozhodnutí o předběžných opatřeních. Ústavní soud přitom setrvale judikuje, že ve věcech péče o nezletilé je nutno použít takového výkladu účelu předběžného opatření, který je v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud proto zkoumal ústavnost napadených rozhodnutí přesto, že po podání ústavní stížnosti obvodní soud VI. výrokem rozsudku ze dne 9. 1. 2020 č. j. 0 P 105/2014-549, kterým bylo rozhodováno o návrhu vedlejší účastnice na změnu výchovy, určil, že nezletilí budou navštěvovat Základní školu XX.
10. V posuzované věci obvodní soud provedl dokazování zprávou opatrovníka ze dne 22. 8. 2019 o pohovoru s nezletilými, z níž vyplývá, že nezletilí se zde k otázce další povinné školní docházky vyjádřili tak, že nezletilý P. by chtěl docházet do obou školních zařízení, nezletilá E. by chtěla docházet do základní školy v L. Dospěly-li na základě takto provedeného dokazování po zvážení toho, že nezletilí museli zahájit docházku do dalšího ročníku základní školy, a situaci bylo třeba řešit bezodkladně, což bylo při rozporuplných vztazích mezi rodiči obtížné, obecné soudy k závěru, že potvrzení faktického stavu, kdy nezletilí navštěvují základní školu v L., je v jejich zájmu, nelze takovému právnímu názoru soudů z pohledu ústavnosti ničeho vytknout.
11. Uvedeným postupem soudy taktéž splnily svou povinnost zjistit názor dítěte, jak setrvale požaduje Ústavní soud ve své judikatuře [konkrétně ve věcech zjišťování názoru dítěte v případě sporu rodičů o volbě základní školy dítěte nastupujícího povinnou školní docházku lze odkázat na nález sp. zn. IV. ÚS 827/18 ze dne 10. 4. 2018 (N 73/89 SbNU 121), dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. Současně je třeba vzít úvahu, že napadené usnesení obvodního soudu je předběžným opatřením, kdy prostor obecných soudů pro dokazování je zúžen oproti dokazování ve věci samé. Jak uvedeno výše, ani tento typ řízení se samozřejmě nenachází mimo požadavky na ústavně-konformní průběh řízení, nicméně ty je třeba posuzovat se zřetelem ke specifickému účelu tohoto institutu, jímž je ne-li okamžitá, pak přinejmenším urychlená prozatímní úprava poměrů do doby rozhodnutí o věci samé. Rozsah dokazování se proto omezuje pouze pro potřeby naplnění tohoto účelu. I u předběžných opatření o volbě základní školy dítěte je pak povinnost obecných soudů zvažovat naplnění tohoto účelu prizmatem nejlepšího zájmu dítěte. Tomuto požadavku obvodní soud, který v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že má na zřeteli především zájem a komfort nezletilých dětí, kterému musí dát přednost před stanovisky a představami rodičů, dostál. Stejně tak městský soud konstatoval, že právě zájem nezletilých, nikoli zájem rodičů, je pro posouzení věci a rozhodnutí soudu určující.
12. Namítá-li stěžovatel, že nemělo být zjišťováno, do které školy by nezletilí chodili raději, nýbrž měla být zjišťována jejich spokojenost či nespokojenost s pražskou základní školou, má Ústavní soud za to, že za situace, kdy soud zkoumal, zda je v zájmu nezletilých zachovat stávající docházku nezletilých do jejich spádové základní školy v L., postačuje závěr soudu, že jsou v této škole nezletilí spokojení, což sdělili telefonicky i stěžovateli. Je přitom třeba brát v úvahu, že o návrhu na předběžné opatření rozhoduje předseda senátu bezodkladně [§75c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků (§75c odst. 3 o. s. ř.). Jak již bylo shora uvedeno, soud se tedy zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci, která je předmětem řízení. V posuzované věci jde navíc o otázku výběru školního a předškolního zařízení, kterou běžně rozhodují rodiče nezletilých dětí, nikoli děti samé, tím spíše ve věku osmi a deseti let.
13. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry obou soudů, které se danou věcí podrobně zabývaly, a jak bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu