ECLI:CZ:US:2020:3.US.774.20.1
sp. zn. III. ÚS 774/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Stanislava Smrčka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šidlem, advokátem, sídlem Dřevařská 855/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 24 Cdo 3727/2019-297, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2019 č. j. 21 Co 298/2018-258 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2018 č. j. 54 C 245/2016-221, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MASTER BUSINESS s. r. o., sídlem Dlouhá 735/25, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Žalobou podanou k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v I. výroku ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu (dále jen "nemovitosti"), kterým byla žaloba zamítnuta. Stěžovatel uzavřel dne 4. 11. 2013 s vedlejší účastnicí kupní smlouvu o prodeji nemovitostí (dále jen "kupní smlouva"). Stěžovatel tvrdil, že smlouvu o prodeji nemovitostí uzavřít nechtěl a že tato smlouva pouze zastírala zajištění jeho závazku z dříve uzavřených smluv o půjčce. Věřiteli ze smluv o půjčce byly osoby rozdílné od vedlejší účastnice (v řízeních před obecnými soudy v procesním postavení žalovaného). Městský soud dospěl k závěru, že v intencích zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, nešlo z ničeho dovodit, že by měl stěžovatel sníženy rozpoznávací nebo ovládací schopnosti; z provedených důkazů a jejich vzájemné souvislosti bylo zcela zjevné, že si musel být vědom označení, obsahu i důsledků jím uzavřených smluv o převodu vlastnického práva k nemovitostem a předmětná právní jednání byla učiněna svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Z těchto důvodů je vyloučeno, aby u něj k jejich uzavření scházela vůle a smlouvy byly neplatné. Tyto závěry potvrdila i zjištění učiněná z následně uzavřené dohody o narovnání, v níž stěžovatel potvrdil, že s vedlejší účastnicí uzavřel výše uvedenou kupní smlouvu a závazek z ní vyplývající nesplnil. Podle městského soudu se stěžovatel snažil účelově zpochybnit uzavření jednotlivých smluv poté, co nebyl schopen dostát původním závazkům a vyřešit svou dluhovou situaci.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. S přihlédnutím ke znovu provedeným listinným důkazům a nepravděpodobným a navzájem rozporným tvrzením stěžovatele se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením městského soudu. Dospěl k závěru, že stěžovatel nejenže neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení majících svědčit o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, ale že z provedených důkazů lze mít za prokázaný jejich opak.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání ani neuvedl způsobilý dovolací důvod, a dovolání tak trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že se stal obětí podvodu a osoby, s nimiž uzavřel řadu smluv, byly ve vzájemném propojení s cílem zbavit ho majetku. Uvedl, že nemovitosti, které tvoří ucelený soubor, užívá se svou rodinou a tento stav nechtěl nikdy narušit. Dále stěžovatel popsal údajné vztahy dotčených osob a uvedl, že za zaplacené splátky jeho dluhů nedostal potvrzení. Když neměl možnost splátky uhradit, bylo mu údajně vyhrožováno a byl "tlačen" k prodeji nemovitostí s tím, že nesplní-li podmínky věřitelů, bude z nemovitostí vystěhován. Stěžovatel v řízeních před soudy navrhoval provedení výslechu osob, které podle něj stojí za tvrzeným podvodem, avšak ty tyto jeho návrhy ignorovaly. Taktéž doplnil, že uvedené skutečnosti ohlásil Policii České republiky a aktuální stav řízení mu není znám.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen podle §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti rozsudkům krajského soudu a městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
9. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezil předpoklady jeho přípustnosti a uvedl způsobilý dovolací důvod (bod 4). Jelikož stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil závěr dovolacího soudu, že dovolání trpí zásadními vadami, protože nesplňuje obligatorní náležitosti předepsané v §241a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nemá ani Ústavní soud důvod tomuto závěru oponovat. Ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak stěžovatel proti rozsudkům městského soudu a krajského soudu nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům okresního soudu a krajského soudu - nepřípustná.
11. Ústavní stížnost neobsahuje žádnou (ústavně) právní argumentaci, nýbrž v ní stěžovatel představuje údajné skutkové pozadí jím uzavřených smluv. Nad rámec odůvodněné nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a městského soudu lze též uvést, že vzhledem k obsahu napadených rozhodnutí a absenci konkrétních námitek proti napadeným rozhodnutím je zřejmé, že stěžovatelem popsané vztahy mnoha osob a průběhy insolvenčních řízení nemají užší souvislost s předmětem řízení vedených před obecnými soudy.
12. Stěžovatel neuvedl jedinou námitku, jíž by brojil proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci s ohledem na srozumitelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za jakkoli excesivní.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu