ECLI:CZ:US:2020:3.US.777.20.1
sp. zn. III. ÚS 777/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ústí nad Labem, se sídlem Mírové náměstí 36, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 1. 2020, č. j. 35 D 228/2003-292, za účasti Okresního soudu v Mostě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň stěžovatelka tvrdí, že postupem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o zastavení dědického řízení po zůstaviteli, jenž zemřel dne 4. 2. 2003 bez zanechání právního jednání pro případ smrti. Stěžovatelka byla účastníkem v tomto řízení, jelikož zákonní dědici předlužené dědictví odmítli a účastníkem řízení byl proto podle §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, stát. Jelikož bylo dědictví po zůstaviteli předluženo, byla na návrh státu nařízena jeho likvidace. V rámci nařízené likvidace se nepodařilo veškerý majetek zpeněžit, a proto tento nezpeněžený majetek nabyl rozhodnutím soudní komisařky stát (stěžovatelka).
3. V aktivech dědictví nebyla uvedena pohledávka zůstavitele za jeho dlužníkem ve výši 180 000 Kč, neboť její existence nebyla soudní komisařce ani ostatním účastníkům dědického řízení známa, ačkoliv ji ještě za života zůstavitel uplatnil u soudu. Toto sporné řízení vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nebylo dosud ukončeno, neboť žalobce ztratil úmrtím způsobilost k účastenství. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 12. 2013, č. j. 24 Ro 653/2003-48, bylo rozhodnuto, že krajský soud bude ve sporném řízení pokračovat na straně žalobce se stěžovatelkou, neboť původní žalobce (v dědickém řízení zůstavitel) zemřel a ztratil způsobilost být účastníkem dříve, než bylo ve věci rozhodnuto. Jak však stěžovatelka namítá, toto rozhodnutí bylo v rozporu s tím, že po nařízené a proběhlé likvidaci dědictví již není a nemůže být procesního nástupce zůstavitele. Stěžovatelka proto proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podala odvolání, kterému Vrchní soud v Praze vyhověl, a se stěžovatelkou tedy v řízení nebylo dále pokračováno na straně žalobce.
4. Z napadeného usnesení okresního soudu se podává, že dodatečné projednání dědictví stran zůstavitelem před jeho smrtí u soudu uplatněného žalobního nároku na vymožení pohledávky ve výši 180 000 Kč bylo zahájeno na základě podnětu krajského soudu, a to právě ohledně pohledávky zůstavitele za dlužníkem ve výši 180 000 Kč. V napadeném usnesení se ovšem podává, že jelikož nebylo prokázáno, že by zůstavitel uvedenou pohledávku měl ke dni úmrtí, okresní soud pověřenou komisařkou rozhodl podle §104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ke dni rozhodování (dále jen "o. s. ř.") o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení (zůstavitel nezanechal v podnětu zmiňovaný majetek - onu pohledávku za dlužníkem ve výši 180 000 Kč).
5. Stěžovatelka ovšem namítá, že přestože bylo napadeným usnesením okresního soudu zastaveno dědické řízení po zůstaviteli, stalo se tak v rozporu s právní úpravou. Okresní soud totiž zcela pominul, že alespoň 4 roky před vydáním napadeného usnesení bylo toto aktivum pozůstalosti soudu a pověřenému soudnímu komisaři známo a mělo být jako nově objevený majetek zůstavitele pojato do likvidační podstaty dědictví a mělo vést k pokračující likvidaci předmětného dědictví. S tímto aktivem (pohledávkou zůstavitele za dlužníkem ve výši 180 000 Kč) však nebylo naloženo jako s likvidační podstatou, a proto nedošlo ani k jejímu zpeněžování. Za tohoto stavu pak stěžovatelka hovoří o nedokončení dědického řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení okresního soudu, resp. pověřeného soudního komisaře, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě konkrétně okresní soud, resp. pověřený soudní komisař ve věci projednání pozůstalosti. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecného soudu, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení okresního soudu, resp. pověřeného soudního komisaře. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
9. V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadeného rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů okresního soudu tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
10. Stěžovatelka v zásadě namítá porušení svých ústavně zaručených práv v souvislosti s protiústavním zastavením dědického řízení. Námitce stran nezákonného a tedy i protiústavního zastavení dědického řízení však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Jestliže totiž okresní soud, resp. pověřený soudní komisař, v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, který je dostatečně odůvodněný a který lze označit za ústavně konformní, že ve sporném řízení započatém ještě za zůstavitelova života nebylo prokázáno, že by uvedenou pohledávku zůstavitel měl ke dni svého úmrtí, Ústavní soud nehodlá s těmito závěry polemizovat a současně nemůže shledat, že by vydáním napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani nepředestřela konkrétní argumentaci, podle níž by měla pohledávka zůstavitele za dlužníkem trvat, případně argumentaci konkrétního zpochybnění postupu okresního, ale ve sporné agendě i krajského, soudu.
11. Závěrem je proto vhodné zdůraznit, že pokud stěžovatelka namítá, že s pohledávkou zůstavitele za dlužníkem mělo být naloženo jako s likvidační podstatou v rámci dědického řízení, je třeba tuto námitku vyvrátit právě závěry okresního soudu, podle něhož nebyla existence pohledávky zůstavitele za dlužníkem ke dni úmrtí zůstavitele prokázána. Za této situace je pak nanejvýš zřejmé, že neprokázaná pohledávka nemohla být zahrnuta do aktiv dědictví, a tedy ani zpeněžena v rámci později nařízené likvidace dědictví.
12. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu