ECLI:CZ:US:2020:3.US.804.20.1
sp. zn. III. ÚS 804/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, směřující proti "zásahu Městského soudu v Praze úředním postupem č. j. 72 Co 241/2016- a č. j. 72 Co 484/2016- ze dne 23. 4. 2018" a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. UL 67/2019-1941, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a ukončení zásahu Městského soudu v Praze spočívajícího v nevydání jím požadovaného rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatel jako otec nezletilého dítěte nebyl spokojen se zněním dvou usnesení Městského soudu v Praze z roku 2016 týkajících se ustanovení opatrovníka dítěti. Podal proto v dubnu 2018 dle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění tehdejších předpisů (dále jen jako "o. s. ř."), dva návrhy na vydání opravných usnesení ve vztahu k uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Tento soud na návrhy reagoval v záhlaví citovaným přípisem, kterým stěžovateli oznámil, že již rozhodl o předchozích návrzích stěžovatele na vydání opravných usnesení, předmětná usnesení nabyla právní moci a je jimi vázán. Z toho důvodu již nebude k dalším návrhům stěžovatele na opravu rozhodnutí přihlížet. Stěžovatel se v prosinci 2019 obrátil na Vrchní soud v Praze, aby v souladu s §174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění tehdejších předpisů, určil Městskému soudu v Praze lhůtu k provedení procesního úkonu opravy rozhodnutí. Návrh stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
3. Stěžovatel s uvedeným postupem obecných soudů nesouhlasí. V případě Městského soudu v Praze namítá, že ten měl o jeho návrhu řádně rozhodnout dle §164 o. s. ř., nikoliv na něj odpovědět pouhým přípisem, proti kterému nemohl použít řádných prostředků nápravy. Občanský soudní řád ani aplikační praxe nepředpokládají, že by počet oprav byl nějak limitován, navíc předchozí návrh stěžovatele na opravu se týkal odůvodnění usnesení dle §165 o. s. ř. Městský soud v Praze tedy dosud neprovedl žádný procesní úkon směřující k vyřešení věci. Vrchní soud v Praze ve výroku napadeného usnesení odmítl určení lhůty k provedení opravy odůvodnění, přestože stěžovatel žádal určení lhůty k vydání opravného usnesení. Jinak řečeno, zaměnil §164 a §165 o. s. ř., což je samo o sobě závažnou ústavněprávní vadou.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení se totiž Ústavní soud domnívá, že obecné soudy svým postupem neporušily tvrzená základní práva stěžovatele.
9. Z ústavní stížnosti (str. 4) a z jejích příloh je zřejmé, že stěžovatel u Městského soudu v Praze poukazoval na údajné chyby v usnesení tohoto soudu ("dezinterpretace obsahu podání stran a rekapitulací tvrzení účastníků ... nemá oporu v obsahu spisu ... interpretace je zavádějící") a podpůrně odkazoval na nález Ústavního soudu týkající se problematiky odůvodňování soudních rozhodnutí. Z uvedeného lze tedy skutečně dovodit, že oprava se měla týkat právě odůvodnění usnesení a návrhy tudíž měly základ v ustanovení §165 o. s. ř. Není proto překvapivé, že je tak obecné soudy i vnímaly.
10. Každopádně jsou v tomto směru uplatněné námitky stěžovatele čistě formálního rázu. Klíčovým se jeví, že obě návrhy na opravu dotčená usnesení Městského soudu v Praze pouze určila opatrovníka nezletilého, vůbec se nezabývala zjištěním skutkového stavu a nebyla rozhodnutími ve věci samé (srov. bod 17 usnesení Vrchního soudu). Navíc o (předchozích) návrzích stěžovatele na opravu předmětných usnesení již jednou Městský soud v Praze rozhodl. Bylo by za těchto podmínek absurdní, aby u pravomocných rozhodnutí v procesních otázkách musel soud neustále novými rozhodnutími reagovat na další a další návrhy účastníků na opravy odůvodnění, potažmo vydání opravných usnesení.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti postupu obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu