ECLI:CZ:US:2020:3.US.806.20.1
sp. zn. III. ÚS 806/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného Mgr. Lucií Šebelovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 899/18, Znojmo, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. května 2019 č. j. 0 P 200/2018-281 ve spojení s usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. září 2019 č. j. P 200/2018-313 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2020 č. j. 21 Co 161/2019-327, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a R. Č. a nezletilé S. A. Č., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 32 odst. 1, 3 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 5. 2019 č. j. 0 P 200/2018-281 ve spojení s opravným usnesením okresního soudu ze dne 5. 9. 2019 č. j. P 200/2018-313 bylo nezletilé určeno příjmení "Č.", toto příjmení bude zapsáno v knize narození Matričního úřadu Znojmo ve svazku X, ročník XXXX, list XX, poř. č. XXX (I. výrok), dále byl zamítnut návrh stěžovatele na udělení souhlasu se změnou jména nezletilé na jméno S. (II. výrok) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (III. výrok). Okresní soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilé ponechat jí příjmení "Č." dané jí matkou při narození, neboť nezletilá nese příjmení po matce, které byla svěřena do její výlučné péče, a která o ni po celou dobu pečuje, když stěžovatel se na péči o dceru podílí pouze v rámci styku. Současně i další dcera matky nese příjmení po matce. Okresní soud uvedl, že stěžovatel opakovaně vyjádřil souhlas s příjmením nezletilé "Č.", byť toto podmiňoval změnou křestního jména nezletilé. Za situace, kdy nezletilá má toto příjmení uvedeno ve všech dokumentech, u lékaře apod., pak soud neshledává důvod toto příjmení měnit, ač je pravděpodobné, že nezletilá si s ohledem na svůj nízký věk ještě své příjmení neuvědomuje. Současně soud zamítl i návrh stěžovatele na udělení souhlasu za matku se změnou křestního jména tak, aby nezletilá nesla pouze jedno křestní jméno S., nikoliv již druhé jméno A. Soud se neztotožnil s tím, že by bylo výrazně neobvyklé dávat v současné době dítěti dvě jména, že by se v případě nezletilé jednalo o jména exotická, či že by mohla nezletilá kvůli jménu A. být terčem posměšků. Pokud stěžovatel s tímto křestním jménem nesouhlasí, nemusí tak nezletilou oslovovat. V budoucnu bude dle soudu záležet již na samotné nezletilé, jakému křestnímu jménu dá v běžném životě přednost, případně bude-li chtít být oslovována oběma jmény.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 1. 2020 č. j. 21 Co 161/2019-327 rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (II. výrok). Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se závěry okresního soudu a dodal, že argumentuje-li stěžovatel identifikací dítěte s otcem na základě shodného příjmení, pak je třeba uvést, že shodné příjmení vytváří pouto i s matkou, rodičovská odpovědnost přitom náleží stejně oběma rodičům. Jakkoli jde o řízení o určení příjmení nezletilé, s ohledem na věk nezletilé (nyní více jak tři roky) a dosud zaužívanou praxi ohledně jejího příjmení při styku s jinými osobami, jde však fakticky dle krajského soudu o změnu jejího příjmení, k čemuž by mohlo dojít pouze při zjištění podstatných skutečností svědčících pro závěr, že tato změna příjmení je v nejlepším zájmu nezletilé, což však v posuzované věci shledáno nebylo.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že soudy nepřihlédly ke stěžejním okolnostem daného případu, kdy prakticky již od počátku, od zplození nezletilé, jsou stěžovatelova práva jako otce ze strany matky popírána či maximálně omezována, matka nepřipustila jinou možnost péče o nezletilou, do poslední chvíle bránila určení stěžovatele jako otce nezletilé dcery, současně se po něm však domáhala výživného neprovdané matky. S ohledem na skutečnost, že nezletilá stěžovatele jako otce neznala, bylo po určení otcovství rozhodnuto o tom, že se dítě svěřuje do péče matky, soud však nevzal v potaz skutečnost, že za daných okolností, které zapříčinila výhradně matka, nemohlo být dle zákona postupováno jinak, a tedy argument, že při určení jména a příjmení nezletilé je nutné zohlednit, kdo má dítě v péči, s kým sdílí společnou domácnost atd., nemůže uspět. Dle stěžovatele naopak za situace, kdy matka stěžovateli jako otci brání ve styku či minimálně významně znesnadňuje styk s nezletilou, se jeví určení příjmení po otci v zájmu nezletilé, která tak bude identifikována vůči svému otci i svému okolí. K tomu stěžovatel dodává, že ve společné domácnosti s matkou bydlel i otec dalšího dítěte matky, pan M. Č., s nímž má matka nezletilou dceru, která má stejné příjmení jako její biologický otec, zatímco nezletilá S. A. nikoli, a není tak zřejmé, kdo je jejím skutečným otcem. Stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku činí vše proto, aby nezletilá byla svěřena do jeho péče, sdílela s ním společnou domácnost, a aby to byl on, kdo o ni bude primárně pečovat. Stěžovatel je přesvědčen, že jde o celospolečenský problém, kdy s podobnými případy se české soudy potýkají čím dál častěji, a věc je natolik závažná, že je nezbytné, aby se této problematice (ochrany práv otců) věnovala zvýšená pozornost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu, které shodně konstatovaly, že není v zájmu nezletilé, aby došlo ke změně jejího příjmení.
9. Stěžovateli předně nelze přisvědčit v tom, že by soudy nezkoumaly příčiny, pro které se stěžovatel nepodílel na výběru jména nezletilé. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl a vzal v potaz skutečnost, že stěžovatel byl z rozhodování o příjmení daném nezletilé matkou při narození tehdy vyloučen a byl tak zkrácen na svých právech, neboť jeho otcovství bylo určeno až souhlasným prohlášením rodičů v 16 měsících věku dcery. Krajský soud vysvětlil, že námitky stěžovatele zabývající se okolnostmi určení otcovství, případně soužití s matkou před narozením nezletilé, nejsou podstatné pro rozhodnutí o věci, když z postojů rodičů v průběhu řízení je zřejmé, že i pokud by matka akceptovala již od narození nezletilé roli stěžovatele při výchově dítěte, k dohodě o příjmení nezletilé by zřejmě stejně nedošlo. Krajský soud zdůraznil, že věc nelze bez přihlédnutí k zájmům nezletilé posuzovat z hlediska pohledu stěžovatele, který si nyní osobuje právo určit příjmení dítěte, když matka mu to v minulosti v důsledku jejího závadového chování neumožnila.
10. Ústavní soud dodává, že uvedené platí i pro námitku stěžovatele, že určením příjmení po stěžovateli bude v zájmu nezletilé (která tak bude identifikována jménem po otci) do jisté míry napravena situace, kdy matka omezuje styk nezletilé se stěžovatelem. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že polorodá sestra nezletilé, s níž žije nezletilá ve společné domácnosti, nese příjmení Č. po svém biologickém otci, neboť jde taktéž o příjmení matky, se kterou je sestra nezletilé takto identifikována, a ve výsledku mají všechny osoby ve společné domácnosti, tedy matka a obě její dcery, shodné příjmení.
11. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly, a to včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. II. ÚS 126/05 ze dne 14. 9. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v kterém se uvádí, že byl-li nezletilý svěřen do péče matky a sdílí s ní společnou domácnost, je logické, aby sdílel i její příjmení. Ostatně shodným způsobem postupoval Ústavní soud např. i v usnesení sp. zn. III. ÚS 486/20 ze dne 10. 3. 2020. Napadená rozhodnutí tedy nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu