ECLI:CZ:US:2020:3.US.817.20.1
sp. zn. III. ÚS 817/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti zásahu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Frýdek-Místek, 2. oddělení obecné kriminality, spočívajícímu v "oznámení usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele za přítomnosti dvou cizích osob, ač již předtím nastala fikce doručení tohoto usnesení", a proti vyrozumění Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 2 ZT 164/2019-25, a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 KZN 3026/2020, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Frýdek-Místek, 2. oddělení obecné kriminality, Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá vyslovení porušení svých ústavně zaručených práv, neboť má za to, že postupem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Frýdek-Místek, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo porušeno jeho právo na nedotknutelnost soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho základní práva byla porušena postupem policejního orgánu, který během hospitalizace stěžovatele v nemocničním zařízení, nedbaje ochrany osobních údajů stěžovatele a přes jeho výslovný nesouhlas, přečetl nahlas stěžovatelovo obvinění z trestné činnosti, kdy tomuto činu byly přítomny i cizí osoby - konkrétně jiný pacient a zdravotní sestra. Tímto počínáním policejního orgánu byl prý stěžovatel ponížen a uražen a byla mu způsobena imateriální újma.
3. Stěžovatel se prošetření postupu policejního orgánu domáhal u Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní státní zastupitelství"), u něhož podal žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Dozorové okresní státní zastupitelství dle vyrozumění o přezkoumání postupu policejního orgánu ze dne 15. 1. 2020, č. j. 2 ZT 164/2019-25, ale dospělo k závěru, že policejní orgán postupoval zákonně a v jeho postupu nebylo shledáno žádné pochybení. S tímto odůvodněním se stěžovatel nespokojil, a proto se obrátil i na Krajské státní zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství"). To podnět stěžovatele vyhodnotilo jako žádost o výkon dohledu ze strany dohledového krajského státního zastupitelství. I krajské státní zastupitelství však v postupu policejního orgánu při vyhlašování usnesení dle §160 odst. 1 tr. ř. neshledalo nezákonnost (vyrozumění ze dne 18. 2. 2020, č. j. 1 KZN 3026/2020).
4. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud, přičemž v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán nepostupoval v souladu s ustanovením §137 odst. 1 věty druhé tr. ř. Podle tohoto ustanovení má policejní orgán vždy dvě možnosti oznámení usnesení, a to buď vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, nebo doručením opisu tohoto usnesení. Pro naplnění litery zákona bylo dostačující, že stěžovatel odmítl písemné vyhotovení usnesení převzít, čímž nastala zákonná fikce doručení, kdy tato okolnost odepření převzetí usnesení musela být policejnímu orgánu známa. Za současného povědomí policejního orgánu o tom, že si stěžovatel nepřál, aby bylo usnesení vyhlášeno v přítomnosti dalších cizích osob, se zasahující policisté jeho přečtením dle §160 tr. ř. dopustili porušení jeho práva na soukromí.
5. Jak se podává ze shora uvedeného (bod 3), stěžovatel před podáním ústavní stížnosti využil možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, ta však byla okresním státním zastupitelstvím podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná a rovněž následná žádost o dohled byla krajským státním zastupitelstvím shledána nedůvodnou. Tato dvě rozhodnutí však stěžovatel petitem ústavní stížnosti výslovně nenapadl.
6. Za této situace se Ústavní soud zabýval nejprve přípustností ústavní stížnosti, jelikož platí, že před jejím podáním musí být vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To v daném případě stěžovatel učinil, nicméně obsahem ani petitem ústavní stížnosti proti citovaným vyrozuměním státních zastupitelství nebrojí. Protože však obě tato vyrozumění k ústavní stížnosti připojil, měl Ústavní soud v dalším za to (i bez výzvy stěžovatele k upřesnění petitu), že napadá i tato vyrozumění, protože v opačném případě by musela být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Platí totiž, že nepostačuje před podáním ústavní stížnosti jen vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, kterými stěžovatel disponuje, nýbrž je nutno rozhodnutí o nich též napadnout ústavní stížností. V opačném případě by nedávalo logický smysl na straně jedné bezúspěšně podat příslušný procesní prostředek a následně rozhodnutí o něm ponechat nenapadené. Je totiž v zájmu stěžovatele procesně "odstranit" všechna rozhodnutí a jiné zásahy orgánů veřejné moci, u nichž je přesvědčen o jejich protiústavnosti.
7. Proto se v dalším Ústavní soud zabýval jak postupem policejního orgánu, tak následnými vyrozuměními státních zastupitelství.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení policejního orgánu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem vyrozumění okresního i krajského státního zastupitelství a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak se podává ze shora uvedeného (bod 3), stěžovatel před podáním ústavní stížnosti využil své možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, ta však byla okresním státním zastupitelstvím podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná a rovněž následná žádost o dohled byla shledána nedůvodnou krajským státním zastupitelstvím. Veškeré námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti se přitom vztahují k postupu policejního orgánu při vyhlášení daného usnesení. Pochybení státních zastupitelství tak zjevně může spočívat pouze v tom, že následně nevyhověla stížnostem stěžovatele a účinně tak neochránila jeho práva.
11. K tomu však Ústavní soud ve shodě s krajským státním zastupitelstvím uvádí následující. Podle §160 odst. 2 tr. ř. je nutné opis usnesení o zahájení trestního stíhání doručit obviněnému. Podle §137 odst. 1 tr. ř. se oznámení usnesení děje buď jeho vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit nebo doručením opisu. Vzhledem k dané situaci, kdy stěžovatel v pozici obviněného v průběhu své hospitalizace v nemocnici odmítl s policisty spolupracovat a bezdůvodně odmítl opis usnesení převzít, byli policisté nuceni přistoupit k vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného - stěžovatele. Stalo se tak v zájmu naplnění smyslu a účelu jednak ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu, a jednak ve smyslu účelu práva obviněného podat vůči usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Jestliže tak policisté učinili za přítomnosti dalších cizích osob, stalo se tak pouze v reakci na omezené možnosti nemocničního zařízení, kde se stěžovatel k okamžiku vyhlášení usnesení nacházel (srov. str. 4 přiloženého vyrozumění krajského státního zastupitelství).
12. Závěrem je proto vhodné zdůraznit, že postup policejního orgánu byl plně v souladu se zákonem a jeho cílem a účelem bylo, přestože stěžovatel namítá opak, chránit stěžovatelova zaručená práva. Rovněž následná vyrozumění obou státních zastupitelství jsou řádně a logicky odůvodněna a k porušení práva na nedotknutelnost soukromí stěžovatele nedošlo, jelikož k jejímu omezení došlo plně v souladu se zmíněnou zákonnou licencí a s ohledem na specifické okolnosti stěžovatelovy hospitalizace.
13. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu