ECLI:CZ:US:2020:3.US.844.20.1
sp. zn. III. ÚS 844/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky advrt s. r. o., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené Mgr. Matejem Kozou, advokátem se sídlem Milady Horákové 116/106, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 4 Cmo 8/2020-63, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává následující. Stěžovatelka je věřitelem společnosti MEDI HEALTH AND BEAUTY s. r. o. (dále jen "Společnost"), a to v rozsahu nároku 2,6 mil. Kč s příslušenstvím, který byl stěžovatelce soudně, avšak doposud nepravomocně, přiznán. Podle tvrzení stěžovatelky je Společnost nemajetná a vykazuje znaky úpadku. Stěžovatelka se proto na Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") obrátila s návrhem na vydání předběžného opatření směřujícího proti jediné jednatelce Společnosti. Jednatelka Společnosti podle tvrzení stěžovatelky musela vědět, že je Společnost v úpadku a měla povinnost podat návrh na vyhlášení insolvence. Za těchto okolností pak jednatelka Společnosti ve smyslu §68 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOK") za závazky Společnosti vůči stěžovatelce ručí. Návrhem na vydání předběžného opatření se stěžovatelka domáhala, aby soud zakázal jednatelce Společnosti nakládat s jejími nemovitými věcmi z důvodu obavy o budoucí výkon rozhodnutí (vymožení nároku stěžovatelky vůči Společnosti ve výši 2,6 mil. Kč s příslušenstvím, za nějž podle zákona jednatelka Společnosti za daných okolností ručí), neboť jednatelka Společnosti v době návrhu na vydání předběžného opatření již činila aktivní kroky ke zbavení se svého nemovitého majetku. Následně, tj. po vydání předběžného opatření, se stěžovatelka chtěla u soudu proti jednatelce Společnosti domáhat zaplacení částky 2,6 mil. Kč s příslušenstvím, a to právě s odkazem na ustanovení §68 odst. 1 ZOK.
3. Krajský soud návrhu na vydání předběžného opatření stěžovatelce usnesením ze dne 9. 12. 2019, č. j. 18 Nc 513/2019-36, vyhověl a jednatelce Společnosti uložil (zkráceně vyjádřeno), aby v rozhodnutí blíže specifikovanými nemovitými věcmi nenakládala. Proti usnesení o vydání předběžného opatření však jednatelka Společnosti podala odvolání, o němž nyní ústavní stížnost napadeným usnesením rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým citované usnesení krajského soudu změnil, a to tak, že předběžné opatření nenařídil.
4. Se závěry vrchního soudu stěžovatelka nesouhlasí a namítá, že v řízení o vydání předběžného opatření dostatečně prokázala, že se jednatelka Společnosti snažila nemovité věci zcizit, a to na zahraniční právnickou osobu, jejímiž členy statutárního orgánu byli její rodinní příslušníci, což svědčí o účelovosti tohoto převodu směřujícímu k tomu, aby stěžovatelce zamezila ve vymáhání jejích oprávněných (a soudem vůči Společnosti přiznaných) nároků. Stejně tak stěžovatelka dostatečně prokázala, že má vůči Společnosti soudně přiznanou pohledávku, která byla potvrzena i rozhodnutím soudu druhého stupně a že Společnost vykazuje všechny znaky úpadku. Následně stěžovatelka v souladu s §68 odst. 1 ZOK dovodila, že jednatelka Společnosti za závazky Společnosti ručí, resp. se to s ohledem na okolnosti případu (Společnost vykazuje znaky úpadku a jednatelka Společnosti o této okolnosti věděla či při nejmenším vědět měla, a přesto nepostupovala v souladu s péčí řádného hospodáře) jeví jako pravděpodobné. Na základě uvedeného se stěžovatelka oprávněně domnívala, že naplnila podmínky ustanovení §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") k vydání předběžného opatření, což ostatně krajský soud v prvním stupni učinil.
5. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že se vrchní soud v napadeném usnesení v podstatě omezil na konstatování, že v případě Společnosti nebylo rozhodnuto o úpadku a ani nebylo zahájeno insolvenční řízení, pročež je vyloučena aplikace ustanovení §68 odst. 1 ZOK. Vrchní soud se pak již vůbec nezabýval tvrzením stěžovatelky o tom, že Společnost již znaky úpadku vykazuje a je tedy dána jednak pravděpodobnost rozhodnutí o úpadku Společnosti, a také pravděpodobnost stěžovatelčina úspěchu žaloby směřující proti jednatelce Společnosti ve věci samé. Dále také argumentuje, že rozhodnutí o úpadku Společnosti je jednou z podmínek úspěchu žaloby ve věci samé, nikoliv podmínkou pro vydání předběžného opatření, a proto vrchnímu soudu nepříslušelo se k naplnění této podmínky jakkoliv vyjadřovat.
6. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že pro řízení o vydání předběžného opatření je třeba se zabývat tím, zda se úspěch žaloby ve věci samé jeví alespoň jako pravděpodobný. Tuto pravděpodobnost pak stěžovatelka odvozuje od výše nastíněné situace. Soudům doložila, že Společnost se nachází v úpadku a jednatelka Společnosti se účelově zbavuje majetku, byť jsou naplněny podmínky ustanovení §68 odst. 1 ZOK, podle nichž jednatelka Společnosti ručí za splnění povinností Společnosti. Tímto svým jednáním jednatelka Společnosti ohrožuje možnost vymožení pohledávky, kterou má stěžovatelka za Společností a která jí byla soudně přiznána.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení vrchního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně obecnému soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda toto rozhodnutí (vyhovující či zamítavé) mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
10. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro kasační zásah. Je totiž zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým vrchní soud dospěl, přičemž její argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
11. Vrchní soud v napadeném usnesení dostatečně zdůvodnil, proč změnil rozhodnutí krajského soudu a předběžné opatření nenařídil. Své rozhodnutí podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, když uvedl, že stěžovatelka neměla za Společností vykonatelnou pohledávku, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve sporu stěžovatelky a Společnosti nebylo k datu vydání usnesení krajského soudu o vydání předběžného opatření pravomocné, přičemž podle tohoto nepravomocného rozhodnutí navíc platí, že Společnost má sice stěžovatelce zaplatit 2,6 mil. Kč s příslušenstvím, avšak oproti povinnosti stěžovatelky vydat Společnosti v rozhodnutí specifikované přístroje a zařízení. Vrchní soud rovněž odmítl argumentaci stěžovatelky stran o platební neschopnosti a nemajetnosti Společnosti. V tomto kontextu pak dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala potřebu zatímně upravit poměry mezi jí a jednatelkou Společnosti (viz odst. 19 napadeného usnesení vrchního soudu).
12. Nadto vrchní soud správně vyložil, že aplikace ustanovení §68 odst. 1 ZOK v projednávaném případě není "automatická". Toto ručení nevzniká ex lege, nýbrž rozhodnutím soudu na návrh mj. stěžovatelky jakožto věřitele Společnosti a za kumulativního splnění všech zákonných podmínek. Jelikož proti Společnosti k okamžiku rozhodování o vydání předběžného opatření ani nebylo zahájeno insolvenční řízení, neměla stěžovatelka právo žádat soud o vydání předběžného opatření, které mělo podle stěžovatelky předcházet zahájení sporu o založení ručení jednatelky Společnosti (viz odst. 20 napadeného usnesení vrchního soudu).
13. V těchto závěrech vrchního soudu Ústavní soud, respektuje své shora naznačené postavení v ústavním systému a možnost přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neshledal žádné ústavněprávní vady.
14. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je tedy možno uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil. Neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro (ne)nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
15. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu