ECLI:CZ:US:2020:3.US.868.20.1
sp. zn. III. ÚS 868/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem, sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. 3 Tdo 1227/2019-599, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2019 sp. zn. 11 To 334/2018 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. září 2018 č. j. 1 T 6/2018-457, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Benešově jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018 č. j. 1 T 6/2018-457 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a byl mu vyměřen trest.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 11 To 334/2018 byl rozsudek okresního soudu zrušen ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl dle §240 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle §84 trestního zákoníku byl nad stěžovatelem stanoven dohled.
Dále dle §85 odst. 2 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil a dle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu spravování interních záležitostí obchodních společností a družstev v rámci plnění povinností zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci na dobu 3 let.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019 č. j. 3 Tdo 1227/2019-599 bylo stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že uzavřel dne 18. 7. 2012 jako statutární orgán - prokurista společnosti A, pracovní smlouvu s M. S., na základě které byl uvedený zaměstnán u jmenované společnosti jako hotelový technik vykonávající činnost pro obchodní společnost B v Hotelu X a pobíral za odváděnou práci mzdu ve výši 15 000 Kč "čistého", kterou mu zaměstnavatel vkládal na jeho účet, přičemž v rozporu se zákonnými povinnostmi zaměstnavatele v úmyslu se zcela vyhnout placení zákonných odvodů stěžovatel M. S. nepřihlásil jako zaměstnance společnosti A v době od 23. 7. 2012 do 30. 11. 2015, a přestože vyplácel zaměstnanci mzdu, z té neodváděl příslušné povinné odvody. Tím způsobil škodu České republice neuhrazením daně ze závislé činnosti ve výši 71 280 Kč, České správě sociálního zabezpečení neuhrazením sociálního pojištění ve výši 244 346 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České Republiky neuhrazením zdravotního pojištění ve výši 104 720 Kč, celkem tedy škodu ve výši 420 346 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel prohlašuje, že nikdy neměl v úmyslu krátit daň ani pojistné. Domníval se, že pan S. má živnostenské oprávnění, když ten hovořil o tom, že spravuje nějaké objekty, a pouze podcenil situaci, že si to neověřil. Takzvaná pracovní smlouva byla ve skutečnosti smlouvou o dílo. Existenci pracovního poměru nepotvrzuje ani skutečnost, že v e-mailové komunikaci poškozený užíval vlastní kontaktní údaje a nikoliv kontaktní údaje společnosti A, které měl vždy přiřazen každý zaměstnanec. Nikdy ani nedošlo k ukončení tvrzeného pracovního poměru, nikdy nebyl vystaven ani požadován zápočtový list. Nebyly vystavovány výplatní pásky. Soud vzal za prokázané tvrzení svědkyně - zaměstnankyně zdravotní pojišťovny, které se při kontrole na pracovišti jevil vztah jako pracovněprávní. Kontrola však proběhla až v době, kdy pan S. byl již řádným zaměstnancem jiné společnosti, přičemž s touto námitkou se soud nevypořádal. Kdyby stěžovatel chtěl krátit daň a pojistné, jistě by také mzdu nehradil formou platby na účet. Stěžovatel podotýká, že společnost A měla více zaměstnanců a u těch k neplacení daní a pojistného nedocházelo. Při existenci těchto okolností měly soudy vyjít ze zásady in dubio pro reo.
7. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry znalkyně Ing. Soni Novákové, Ph.D. a soudu o výši neplněných odvodů, potažmo způsobené škody. Nelze vycházet z toho, že částka v pracovní smlouvě by měla být čistou mzdou, když zvykem je uvádět mzdu hrubou a i v platebním výměru navazujícím na smlouvu se uvádí maximální výše hrubé mzdy. Bylo také pominuto, že případná mzda by vykazovala proměnné složky s ohledem na počet odpracovaných dnů v měsíci, dovolenou, nemoc apod.
8. Stěžovatel rovněž nepovažuje za správné, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu na slyšení paní A. z obchodní společnosti C, která připravovala mzdy v období, ve kterém mělo dojít ke skutku.
9. Stěžovatel se cítí poškozen i tím, že jeho dovolání bylo projednáno bez jeho přítomnosti v neveřejném zasedání, a to přestože s tím vyslovil nesouhlas.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Předkládá-li stěžovatel tvrzení v tom směru, že měl za to, že M. S. pracuje na živnostenské oprávnění, pak toliko polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů, přičemž není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení těchto soudů, tím spíše pak v situaci, kdy jsou tyto závěry řádně odůvodněny. Pokud soudy vyšly (mimo jiné) z tvrzení M. S. a zjištění, že došlo k podpisu pracovní smlouvy, a naopak neuvěřily tvrzení stěžovatele, že zhruba tři dny po podepsání pracovní smlouvy ho M. S. požádal, zda by bylo možné pracovat mimo pracovní smlouvu s tím, že bude dostávat celých 15 000 Kč a bude si sociální a zdravotní pojištění a daň z příjmu hradit sám, pak tak učinily po provedeném hodnocení důkazů jako orgány k tomu oprávněné. Obdobné lze říci i k problematice stanovení výše škody. Námitku stěžovatele, že zaměstnankyně zdravotní pojišťovny, které se při kontrole na pracovišti jevil vztah jako pracovněprávní, prováděla kontrolu až v době, kdy byl M. S. již řádným zaměstnancem jiné společnosti, pak lze považovat marginální, když nejde o klíčový důkaz, na kterém by bylo obvinění stěžovatele založeno.
13. Namítá-li stěžovatel neprovedení navrhovaného důkazu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V posuzované věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby vyhověno, byť jen stručně, uvedly. Ústavní soud neshledává závěry o jeho nadbytečnosti jakkoliv nepřiléhavými, když možno naopak konstatovat, že ve věci bylo provedeno dokazování, které nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti.
14. K institutu dovolání třeba uvést, že jde o opravný prostředek, jehož zavedení do právního řádu je projevem uvážení zákonodárce, a nikoli důsledkem nějakého základního práva zaručeného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci nelze dovodit ani z ústavního pořádku, ani z mezinárodních závazků České republiky. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) [viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě], avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Tomu odpovídá i prostor daný z hlediska požadavků ústavnosti zákonodárci k právní úpravě tohoto opravného prostředku, včetně např. úpravy toho, kdy by muselo být o podaném dovolání rozhodováno ve veřejném zasedání.
15. Nutno zdůraznit, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným. Zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady, se v různých fázích řízení logicky uplatňují v různé míře. K jejich plnému naplnění dochází především před soudem prvého stupně, u kterého má také vždy spočívat těžiště řízení. Z hlediska druhu řízení i rozsahu přezkumu tak od řízení dovolacího nelze očekávat totéž, jako od řízení před soudy nižších stupňů.
16. Uplatněno na stěžovatelovu věc, nelze shledat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, když absence veřejného projednání i šíře provedeného přezkumu odpovídají povaze mimořádného opravného prostředku, o němž bylo Nejvyšším soudem rozhodováno.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu