ECLI:CZ:US:2020:3.US.874.20.1
sp. zn. III. ÚS 874/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Michalem Šrubařem, advokátem, sídlem Josefská 504/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 49 Co 26/2019-314 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 21. listopadu 2018 č. j. P 226/2017-257, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov, jako účastníků řízení, a 1) J. M., 2) nezletilého F. M. a 3) nezletilého J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 11. 2018 č. j. P 226/2017-257 byl nezletilý F. svěřen do střídavé péče rodičů tak, že bude v péči stěžovatelky (dále také jen "matka") v každém sudém týdnu od pondělí do následujícího pondělí lichého týdne a v péči prvního vedlejšího účastníka (dále také jen "otec", nebo "vedlejší účastník") v každém lichém týdnu od pondělí do následujícího pondělí sudého týdne s tím, že rodiče si nezletilého předají před začátkem vyučování v době od 7.30 hodin do 8 hodin a převezmou po skončení vyučování v základní škole, kterou nezletilý navštěvuje (I. výrok). Matka byla zavázána k povinnosti platit na výživu nezletilého F. částku 2 000 Kč měsíčně (II. výrok) a otec částku 3 500 Kč měsíčně (III. výrok). Nezletilý J. byl svěřen do péče matky (IV. výrok) a otec byl zavázán k povinnosti platit na jeho výživu částku 5 000 Kč měsíčně (V. výrok). Dále soud upravil styk otce s nezletilým J. v každém lichém týdnu od pátku do následujícího pondělí sudého týdne (VI. - VII. výrok), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroků I. až VII. rozsudku jeho doručením (VIII. výrok) a rozhodl o tom, že základ nároku České republiky na náhradu nákladů řízení je dán vůči matce (IX. výrok) i vůči otci (X. výrok) ve výši 50 %. Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (XI. výrok). Okresní soud měl za prokázané, že nezletilý F. má bližší vztah k otci, mají společné zájmy a lépe si spolu rozumí, jeho vztah k matce se vyhrotil natolik, že byl na vlastní žádost umístěn na základě předběžného opatření od 12. 4. do 10. 10. 2018 v krizovém centru z důvodu chování stěžovatelky, která ho výrazně negativně ovlivňovala vůči otci a jeho rodičům, a nerespektovala pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu o styku. Stanovisko nezletilého F. přitom bylo konsistentní po celou dobu řízení, když od počátku řízení preferuje střídavou péči. Nezletilý J. je naopak fixován na matku, vyjádřil přání bydlet u ní a s otcem se občas vídat.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 č. j. 49 Co 26/2019-314 rozsudek okresního soudu v I., IV., VI., VII. a VIII. výroku potvrdil, a změnil výroky o vyživovací povinnosti rodičů k nezletilému F., a o vyživovací povinnosti otce k nezletilému J. Dále krajský soud zrušil výroky o náhradě nákladů řízení státu, rozsudek v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud měl za správný závěr okresního soudu, že v nejlepším zájmu nezletilých dětí je, aby v souladu se svým přáním byl nezletilý F. svěřen do střídavé péče rodičů a nezletilý J. do výlučné péče matky s tím, že současně bude upraven styk nezletilého J. s otcem v průběhu běžného roku a styk obou dětí s matkou i otcem v průběhu školních prázdnin a svátků. Krajský soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, žádný z nich neskýtá záruku zajištění lepšího zdárného vývoje nezletilých a ani znalecké zkoumání neshledalo nevhodnost jiné úpravy rodičovské odpovědnosti pro každého ze sourozenců, okresní soud našel takové řešení, které nezletilým vyhovuje, respektuje jejich přání a současně je v jejich zájmu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že svěřením nezletilého F. do střídavé péče rodičů bylo rozhodnuto v rozporu se zájmy nezletilého, který sdělil v průběhu případové konference konané dne 20. 9. 2018, že je v péči stěžovatelky spokojený, taktéž z vyjádření znalkyně PhDr. Blanky Špíškové vyplývá, že nezletilý je nevyzrálou osobností, je citlivý, zranitelný a hůře se přizpůsobuje změnám. Obecné soudy při rozhodování o svěření nezletilého F. do střídavé péče dle stěžovatelky žádným způsobem nereflektovaly problematickou komunikaci mezi rodiči, která se ani přes nařízenou párovou terapii nezlepšila, ačkoli tato je jednou z elementárních podmínek, kterou je třeba posuzovat při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče rodičů. Stěžovatelka zpochybňuje, že přání nezletilého F. být svěřen do střídavé péče rodičů, jak je vyjádřil v průběhu řízení, odpovídá jeho skutečnému přání, spíše šlo o snahu nezradit ani jednoho z rodičů a vyjít jím vstříc. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že opakovaně žádala soud o vypracování revizního posudku pro posouzení rodičovské odpovědnosti, neboť znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie ze dne 21. 9. 2018 vypracovaný PhDr. Blankou Špíškovou se jeví být zcela nedostatečný, zejména obsahuje řadu rozporů, navzdory tomu však nebylo žádosti stěžovatelky o zpracování revizního posudku vyhověno. Za naprosté selhání znalkyně (a potažmo obecných soudů) pak stěžovatelka považuje stanovisko PhDr. Špíškové k problematice vztahu vedlejšího účastníka k nakládání s dětskou pornografií, touto skutečností se znalkyně vůbec nezabývá, toliko v závěrech na str. 28 posudku uvádí několik strohých a zcela nepřesných vět. Oproti závěru znaleckého posudku, ve kterém se uvádí, že vedlejší účastník netrpí žádnou sexuální deviací, má stěžovatelka za to, že vedlejší účastník sexuální deviací trpí, mimo jiné i proto, že v sexuologickém posudku vyhotoveném MUDr. Želmírou Herrovou pro účely trestního stíhání vedlejšího účastníka ve věci výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, se uvádí, že vedlejší účastník podstupuje sexoterapii zaměřenou na patologický sexuálně motivační systém. Obecné soudy tak rezignovaly na objektivní zjištění skutkového stavu, když se spokojily s rozpornými posudky, a nevyhověly návrhu stěžovatelky na doplnění nebo revizi znaleckých posudků, či jejímu návrhu připojit kompletní trestní spis. V důsledku uvedeného nebylo vzato v úvahu protiprávní jednání vedlejšího účastníka vykazující známky pedofilie, které ohrožuje nezletilé v jejich zdravém fyzickém a psychickém vývoji, neboť zde existuje reálná hrozba sexuálního zneužití nezletilých či ohrožení jejich mravní výchovy. Závěrem stěžovatelka upozorňuje na další závadné chování vedlejšího účastníka, který vyměnil dne 15. 2. 2018 zámkovou vložku u vstupních dveří do domu č. p. X v obci Y, nepředal stěžovatelce, která je spolumajitelkou předmětné nemovitosti, klíče a zamezil jí tak vstup do domu a převzetí jejích osobních věcí, kdy tato situace trvala bezmála dva roky. Vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je vyhrocený, vedlejší účastník vystupuje proti stěžovatelce a k tomuto motivuje i nezletilé, existuje proto důvodná obava, že vedlejší účastník bude střídavou péči nezletilého zneužívat právě ve vztahu ke stěžovatelce, když již v minulosti se snažil manipulovat s nezletilými, kterým kupoval drahé dárky a vyvíjel na ně nátlak, aby trvali na změně soudem stanovené péče.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Usnesení krajského i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj závěr, že je v nejlepším zájmu nezletilého F., aby byl svěřen do střídavé péče rodičů, a v nejlepším zájmu nezletilého J., aby byl svěřen do péče matky
9. Výhrady stěžovatelky směřují do rozhodnutí soudů o svěření nezletilého F. do střídavé péče rodičů, když má stěžovatelka zejména za to, že skutkový stav věci nebyl dostatečně zjištěn, a to především ohledně výchovné způsobilosti vedlejšího účastníka (trestní minulost, chování vedlejšího účastníka, ovlivňování nezletilých) a soudem zjištěného přání nezletilého F. být svěřen do společné péče rodičů. Těmto námitkám stěžovatelky nemůže Ústavní soud přisvědčit, neboť z obsahu napadených rozsudků je zřejmé, že okresní soud při svém rozhodování vycházel z řady důkazů, které vyvrací skutečnosti tvrzené stěžovatelkou v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud předně nemůže přisvědčit závažné námitce stěžovatelky, že soudy nevzaly v úvahu sexuální deviaci vedlejšího účastníka, která by představovala pro nezletilé hrozbu. Okresní soud vycházel z usnesení Policie České republiky z 16. 4. 2018 o zahájení trestního stíhání vedlejšího účastníka, z opatření Policie České republiky o přibrání znalce z oboru sexuologie, ze znaleckého posudku MUDr. Želmíry Herrové, z usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno - venkov o podmíněném zastavení trestního stíhání vedlejšího účastníka, a z těchto důkazů dovodil, že trestní stíhání vedlejšího účastníka bylo podmíněně zastaveno s přihlédnutím k osobě vedlejšího účastníka, jeho přístupu ke spáchanému přečinu a sebereflexi jeho jednání. Ve znaleckém posudku MUDr. Herrové vypracovaného pro účely trestního řízení se uvádí, že vedlejší účastník netrpěl a netrpí žádnou duševní poruchou, závislostí na návykových látkách nebo alkoholu ani sexuální deviací, a netrpěl jimi ani v době spáchání trestného činu, pobyt vedlejšího účastníka na svobodě není nebezpečný, nevyžaduje ochranné léčení a nejsou dány podmínky pro uložení zabezpečovací detence. Taktéž z doplňku znaleckého posudku PhDr. Blanky Špíškové, vypracovaného pro účely opatrovnického řízení, vyplynulo, že z psychologického hlediska není žádný důvod vedlejšímu účastníkovi ve styku s nezletilými bránit, neboť netrpí psychózou, poruchou osobnosti ani sexuální deviací, z hlediska psychologického měly na konání vedlejšího účastníka vliv jednak osobnostní rysy nezralosti a současně mohl mít podíl i fakt, že manželé spolu sexuálně žili jen sporadicky. Podmíněné zastavení trestního stíhání může mít dle znalkyně v rovině výchovných schopností vedlejšího účastníka spíše pozitivní vliv, neboť si bude dávat větší pozor na své chování, aby se nedostal do problémů se zákonem.
11. V dopadech trestního stíhání vedlejšího účastníka soud proto neshledal překážky, které by ho vylučovaly z péče o nezletilého F. Domáhala-li se stěžovatelka vypracování revizního znaleckého posudku z oboru psychologie, zpracování posudku z oboru sexuologie a výslechu nezletilého F. a MUDr. Želmíry Herrové, krajský soud řádně odůvodnil, proč nepovažoval takové doplnění dokazování za účelné ani potřebné, když závěry, k nimž na základě znaleckého dokazování dospěl okresní soud a též státní zástupce v trestním řízení, vycházejí z odborných závěrů znalců, které byly logicky a přesvědčivě odůvodněny.
12. Těmto závěrům nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn.IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy se krajský soud nedopustil stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny, a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
13. Jde-li o přání nezletilých, okresní soud ve svém rozsudku uvedl, že oba nezletilí dlouhodobě setrvávají na svých neměnných přáních, u kterého z rodičů chtějí být (tj. F. si přeje střídavou péči, J. výlučnou péči stěžovatelky a styk s vedlejším účastníkem). V řízení před krajským soudem byl proveden pohovor opatrovníka s nezletilými, oba nezletilí setrvali na svém dlouhodobě neměnném stanovisku, nezletilý F. chtěl i nadále být ve střídavé péči rodičů, zatímco nezletilý J. preferoval péči stěžovatelky s tím, že s vedlejším účastníkem se chce vídat jako doposud; současně opatrovník upozornil na to, že situace v rodině se od doby vydání napadeného rozsudku velmi uklidnila, což pociťují i oba nezletilí, kteří situaci přijali, a pozitivně vnímají stabilitu prostředí, jsou rádi, že ubylo konfliktů, a nechtějí nic měnit. Ústavní soud ve svých rozhodnutích konstantně stojí na stanovisku, že považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. Ústavní soud má za to, že v posuzované věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilých, podložených doporučením soudního znalce, opatrovníka i jejich přáním. Na setrvalém stanovisku nezletilého F., jak je vyjadřoval v průběhu řízení, nemůže nic zásadního změnit jeho sdělení (na případové konferenci dne 20. 9. 2018), že je v péči stěžovatelky spokojený, neboť současně uvedl, že si přeje být ve střídavé péči rodičů. Nadto je nutno připomenout, že ke dni konání případové konference byl nezletilý F. umístěn (ode dne 12. 4. 2018) v krizovém centru pro děti a dospívající.
14. Poukazuje-li stěžovatelka na nedostatky ve vzájemné komunikaci rodičů, jež by měly být důvodem pro odmítnutí svěření nezletilého F. do střídavé péče, konstatuje Ústavní soud, že se problematice komunikace mezi rodiči ve své judikatuře již věnoval [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)]. Podle zmíněné judikatury nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů. Ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit, musí přitom však zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem.
15. Okresní soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Blanky Špíškové, z něhož vyplynulo, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, avšak neschopní se domluvit mezi sebou, nekomunikují spolu, děti mají jako rukojmí svých hádek a sporů, ani sezení v manželské poradně nezměnilo jejich příkré postoje. Obě děti jsou dle znalkyně ovlivňovány každým z rodičů, ať už vědomě nebo nevědomě, vedlejší účastník se angažuje o něco méně než stěžovatelka, je při vyšetření schopen zdržet se negativních komentářů o stěžovatelce, toho stěžovatelka schopna není. Okresní soud uvedl, že rodiče, kteří své křivdy a problémy přednášejí na nezletilé a neúměrně je tak zatěžují, ve své partnerské i rodičovské roli selhali, podíl v tomto ohledu je shledán na straně stěžovatelky. Okresní soud považuje za alarmující, jaký nátlak činí dlouhodobě a necitelně stěžovatelka na nezletilého F., aby jej přiměla k určitým postojům, tento nátlak je zřejmý i ze způsobu jednání stěžovatelky vůči orgánu péče o dítě a krizovému centru. Okresní soud se opakovaně pokoušel o smírné vyřízení věci a o zmírnění vzájemných nepřátelských postojů rodičů tak, aby začali uvažovat a jednat skutečně v zájmu nezletilých.
16. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že okresní soud postupoval v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu. Je-li ze znaleckého posudku, zpráv opatrovníka i zjištění okresního soudu z průběhu řízení zjevné, že nedostatky komunikace jsou především na straně stěžovatelky, nemůže se proto stěžovatelka úspěšně domáhat cestou ústavní stížnosti zrušení rozhodnutí, kterým nebyl oproti jejímu očekávání svěřen nezletilý F. do její péče.
17. Ústavní soud uzavírá, že podle §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v projednávané věci. Odmítnutí této ústavní stížnosti přitom nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu