ECLI:CZ:US:2020:3.US.882.20.1
sp. zn. III. ÚS 882/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky O. Z., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2020 č. j. 25 Cdo 1581/2019-299, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2018 č. j. 17 Co 53/2018-266, ve znění opravného a doplňujícího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2019 č. j. 17 Co 53/2018-284, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. ledna 2018 č. j. 112 C 77/2014-146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1) příspěvkové organizace Nemocnice Jihlava, sídlem Vrchlického 4630/59, Jihlava, a 2) obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 24 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelka po první vedlejší účastnici domáhala odškodnění bolestného ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 36 000 Kč. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti první vedlejší účastnice zaplatit České republice - okresnímu soudu zbytek státem zálohovaného znalečného, jakož i o tom, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
3. Svůj nárok stěžovatelka opírala o tvrzení, že dne 6. 9. 2012 se podrobila na gynekologicko-porodnickém oddělení první vedlejší účastnice operativnímu odstranění dělohy z důvodu jejího postižení nezhoubnými nádory ze svaloviny. Ještě na operačním sále bylo zjištěno, že drén vyvedený z tzv. Douglasova prostoru v pánvi odvádí krev a klesá krevní tlak stěžovatelky. Dutina břišní proto byla opět otevřena. Za asistence přivolaného chirurga bylo zjištěno, že zdrojem krvácení je natržení sleziny, která proto byla stěžovatelce odstraněna. Okresní soud provedl dokazování zejména znaleckým posudkem vypracovaným znaleckým ústavem - Univerzitou Karlovou, 3. lékařskou fakultou, a dále znaleckým posudkem zpracovaným v trestním řízení, které bylo zahájeno proti první vedlejší účastnici pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, a které skončilo odložením věci. Na základě těchto i dalších důkazů okresní soud dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti první vedlejší účastnice za škodu na zdraví stěžovatelky, neboť její pracovníci při poskytování péče stěžovatelce neporušili žádnou právní povinnost, a postupovali naopak lege artis. Ruptura sleziny byla dle znaleckých posudků extrémně vzácnou, obtížně předvídatelnou komplikací, v evidenci komplikací dosud nepopsanou, nebyla součástí operačního výkonu. Pracovníci první vedlejší účastnice přitom na tuto komplikaci reagovali zcela v souladu s medicínskými postupy, jejich postup byl správný, včasný a život zachraňující.
4. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. K jeho změně přistoupil pouze ve výroku o nákladech řízení státu, když rozhodl, že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelkou formulovanou dovolací otázku, zda "natržení sleziny v průběhu laparoskopicky asistované vaginální hysterektomie je postupem v souladu s uznávanými medicínskými postupy", označil za otázku vymykající se jak obecné logice, tak i logice a terminologii právního řádu, navíc k takovému závěru soudy ve věci vůbec nedospěly. Další stěžovatelkou položené dovolací otázky pak již byly vyřešeny v judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, případně nebyly otázkami, na jejichž řešení by bylo rozhodnutí krajského soudu založeno nebo při jejichž řešení by soudy pochybily.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle polemizuje s tvrzeným závěrem obecných soudů, že natržení sleziny při daném operačním výkonu je postupem lege artis, a podrobně cituje jednotlivé pasáže znaleckých posudků, s nimiž má být soudy přijatý závěr v přímém rozporu. Dospěly-li totiž soudy k názoru, že první vedlejší účastnice postupovala v souladu s medicínskými postupy, ačkoliv dle znalců bylo natržení sleziny nežádoucí komplikací výkonu, a tedy dle stěžovatelky nikoliv v souladu s těmito postupy, jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Další četné stěžovatelčiny námitky pak směřují proti posouzení jejího dovolání Nejvyšším soudem. Ten měl stěžovatelce "podsunout" dovolací otázku, kterou vůbec neformulovala, a v důsledku uvedeného pak její dovolání odmítnout, aniž by se stěžovatelkou položenými dovolacími otázkami řádně zabýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému pochybení obecných soudů však v posuzované věci nedošlo.
10. Ze stížnostní argumentace je zjevné, že stěžovatelka značně dezinterpretuje závěry, k nimž soudy v řízení ve skutečnosti dospěly. Stěžovatelkou zdůrazňované pasáže napadených rozhodnutí jsou citovány často nepřesně či jsou vytrhávány z kontextu, v důsledku čehož pak stěžovatelka ve svých úvahách dospívá k vlastním závěrům, jež však nemají v napadených rozhodnutích oporu.
11. Především je nutno odmítnout stěžovatelčinu výchozí námitku, že soudy v rozporu s výsledky znaleckého zkoumání konstatovaly, že "natržení sleziny v průběhu laparoskopicky asistované vaginální hysterektomie je postupem v souladu s uznávanými medicínskými postupy", neboť takový závěr v posuzované věci vůbec nebyl učiněn (na což ostatně stěžovatelku zcela správně upozornil i Nejvyšší soud). Obecné soudy totiž nedospěly k tomu, že natržení sleziny je postupem lege artis, nýbrž k tomu, že provedení plánovaného operačního výkonu i následné reagování lékařů na vzniklou nepředvídatelnou komplikaci bylo naprosto správné a že nastalá situace byla lékaři zvládnuta zcela v souladu s medicínskými postupy, tedy lege artis. K tomuto posouzení přitom Ústavní soud nemá s ohledem na výsledek v řízení provedeného dokazování, v němž rovněž neshledává ze strany obecných soudů žádná závažná pochybení, jakýchkoliv výhrad. Stěžovatelka setrvává toliko na vlastním - a nutno zdůraznit, že nesprávném - výkladu napadených rozhodnutí, aniž by však byla ochotna reflektovat skutečný obsah jejich odůvodnění, která Ústavní soud považuje za srozumitelná a pečlivá.
12. Souhlasit nelze ani se stěžovatelčinými námitkami, jimiž brojí proti způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jejím dovoláním. Přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv je v tomto ohledu odůvodněno především tvrzením o jakémsi "podsouvání" jedné z dovolacích otázek, "zda natržení sleziny v průběhu laparoskopicky asistované vaginální hysterektomie je postupem v souladu s uznávanými medicínskými postupy", kterou sama stěžovatelka údajně Nejvyššímu soudu vůbec nepoložila. Velice podrobná rekapitulace obsahu dovolání, jež je rovněž součástí ústavní stížnosti, však svědčí o opaku. Je z ní totiž zřejmé, že většina stěžovatelčiných velmi obecně formulovaných dovolacích otázek má svůj původ právě v jejím výchozím nesouhlasu s (údajnou) argumentací nižších soudů, že natržení sleziny při předmětném operačním zákroku není protiprávním jednáním, ale je naopak postupem lege artis. Tvrzení stěžovatelky, že jí Nejvyšší soud v napadeném usnesení podsouvá dovolací otázku, kterou mu sama nepoložila, tak Ústavní soud odmítá. Jeho úlohou navíc zásadně není přezkoumávat vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledá-li, že by tento postup představoval zjevnou nepřípustnou svévoli vybočující ze standardů soudního rozhodování (kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2929/09 ze dne 25. 11. 2010 nebo sp. zn. I. ÚS 2454/18 ze dne 11. 12. 2018, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Argumentaci Nejvyššího soudu přitom Ústavní soud považuje v posuzované věci za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho kasační zásah.
13. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu