ECLI:CZ:US:2020:3.US.893.19.1
sp. zn. III. ÚS 893/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Kacafírka, advokáta, sídlem Pražská 84/15, Plzeň, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2018 č. j. 6 As 120/2018-36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 5 Ad 1/2014-39, rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 22. dubna 2013 sp. zn. K 76/2012 a rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ze dne 9. listopadu 2012 sp. zn. K 76/2012, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 - Nové Město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel jako soudce Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") nařídil exekuci na odstranění nepovolených staveb ve věci manželů Jiřiny a Jaroslava Paškových, jako oprávněných (dále jen "oprávnění"), proti manželům Vlastě a Janu Červeným, jako povinným (dále jen "povinní"). Funkci soudce stěžovatel vykonával do konce roku 2009.
3. Po zániku funkce soudce začal stěžovatel působit jako advokát. Po zastavení exekuce v roce 2011 zastupoval povinné proti oprávněným v soudních řízeních týkajících se týchž věcí, o nichž v roce 2008 (jako soudce) nařídil exekuci. Stěžovatel v zastoupení povinných oznámil příslušnému stavebnímu úřadu, že rozhodnutím okresního soudu ze dne 4. 6. 2011 č. j. 73 Nc 7267/2008-155 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2011 č. j. 18 Co 386/2010-186 bylo předmětné exekuční řízení zastaveno. Dále sdělil, že ve věci byly dohledány listinné důkazy vyvracející neoprávněnost dotčených staveb, v důsledku čehož bylo zahájeno přezkumné řízení vedené Ministerstvem pro místní rozvoj.
4. Oprávnění se v roce 2012 obrátili na Českou advokátní komoru s žádostí o sdělení, zda je výše uvedená situace v souladu s pravidly profesionální etiky. V kárném řízení kárný senát České advokátní komory (dále jen "kárný senát") uložil v záhlaví tohoto usnesení uvedeným rozhodnutím stěžovateli napomenutí, a to pro porušení pravidel profesionální etiky podle §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), a čl. 4 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku České advokátní komory ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex); stěžovatel nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, neboť závažně porušil povinnost poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k této důstojnosti. Kárný senát dospěl k závěru, že stěžovatel vážně ohrozil pověst advokátního stavu tím, že mohl u oprávněných vyvolat dojem propojení a zneužití informací získaných stěžovatelem jako soudcem při rozhodování v předchozím řízení mezi povinnými a oprávněnými.
5. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí kárného senátu bylo odvolacím kárným senátem odvolací kárné komise České advokátní komory (dále jen "odvolací senát") zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Odvolací senát se ztotožnil se závěry kárného senátu; uvedl, že etická pravidla nelze zužovat pouze na období výkonu advokacie, jakoby před ním nic nebylo, ani pouze na dílčí soudní spor, v němž byl stěžovatel soudcem.
6. Rozhodnutí odvolacího senátu stěžovatel napadl žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem napadeným touto ústavní stížnosti žalobu zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že prismatem etického kodexu advokáta není rozhodné, že jako soudce nerozhodoval totožnou věc, v níž následně vystupoval coby advokát, jelikož jednotlivá soudní řízení mají stejný základ. Jde o dlouhodobě probíhající spory mezi týmiž účastníky řízení, na jejichž části se podílel i stěžovatel jako soudce, později jako advokát jedné ze stran. Skutečnost, že nařízená exekuce byla později zastavena, považoval městský soud za nepodstatnou. Městský soud se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím senátem, neboť nebylo rozhodné, zda informace stěžovatelem získané coby soudcem jím byly později zneužity jako advokátem. Podstatné bylo, že svým jednáním pověst advokátního stavu vůbec ohrozil. Stěžovatel měl v takové situaci právní zastoupení podle §19 zákona o advokacii odmítnout.
7. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, jež byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo posouzení jednotlivých řízení mezi oprávněnými a povinnými jako nikoli totožných věcí vychází z formalistického výkladu tohoto pojmu, neboť stěžovatel zcela pominul jejich úzkou věcnou souvislost. Nadto jelikož se stěžovatel u příslušného stavebního úřadu výslovně dovolával výsledku řízení, v němž rozhodoval jako soudce, je nepřípadná jeho námitka, že u dlouhodobých sporů oprávněných a povinných nejde o věci se stejným základem. Stěžovatelovy závěry, že podle napadených rozhodnutí musí odmítnout zastupovat všechny osoby, o nichž dříve rozhodoval, jsou podle Nejvyššího správního soudu absurdní; stěžovatel nesmí zastupovat klienty ve věcech, které osobně i věcně souvisejí s jeho předchozí rozhodovací činností tak úzce, jako v posuzované věci. K porušení etických pravidel advokáta Nejvyšší správní soud uvedl, že pro jeho posouzení není stěžejní subjektivní názor oprávněných, nýbrž objektivní vnímání obdobné situace laickou veřejností. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva Nejvyšší správní soud uzavřel, že nemá pochyb o objektivní způsobilosti jednání stěžovatele otřást důvěrou v důstojnost a vážnost nejen advokátního stavu, nýbrž i celého justičního systému.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy i správní orgány ve všech napadených rozhodnutích věc nesprávně právně posoudily. V napadených rozhodnutích podle stěžovatele nebylo konkretizováno, jaký výkon advokacie lze podřadit pod porušení poctivého, čestného a slušného chování přispívajícího k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu - nebyla v nich uvedena informace, kterou by stěžovatel mohl vzhledem ke svému dřívějšímu výkonu funkce soudce později zneužít jako advokát. K tomuto závěru je možné dospět pouze při excesivně extenzivním výkladu §17 zákona o advokacii, čímž mělo být ve výsledku porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. Pro posouzení věci nebyly relevantní jakékoli představy laické veřejnosti o zneužití informací, nýbrž pouze oprávněné pochybnosti o nestrannosti advokáta a jeho možnosti zneužití informací získaných ve funkci soudce. Tyto pochybnosti podle stěžovatele musí vycházet z objektivní úvahy založené na hodnocení konkrétních skutečností, že advokát jako bývalý soudce mohl být podjatý a konkrétní informace zneužil či mohl zneužít, k čemuž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14 (N 100/77 SbNU 491).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá zejména v polemice s orgány, jež vydaly napadená rozhodnutí, ohledně jejich výkladu §17 zákona o advokacii a souvisejícím rozsahu stěžovatelovy kárné odpovědnosti. Ústavní stížnost se týká právního posouzení věci pouze podle podústavního práva, nemá ústavněprávní rozměr a sestává z opakování námitek vyvrácených v napadených rozhodnutích.
13. Základem ústavní stížnosti je tvrzení, že orgány České advokátní komory posoudily jednání stěžovatele jako rozporné s pravidly profesionální etiky, byť neprokázaly konkrétní zneužití informace, kterou stěžovatel mohl nabýt jako soudce. Správní orgány však ústavně souladným způsobem konstatovaly, že kárný delikt je svou povahou ohrožovací; pro vyvození kárné odpovědnosti je klíčové, že stěžovatel nepostupoval takovým způsobem, aby nebyla snižována důstojnost advokátního stavu ve smyslu §17 zákona o advokacii. Jinak řečeno dospěly k jedinému logickému závěru, že faktické zneužití informací nemusí být prokázáno. Opačný závěr by byl v rozporu se smyslem pravidel profesionální etiky stanovených na základě zákona o advokacii v etickém kodexu advokátů.
14. Správní soudy se ztotožnily s posouzením věci orgány České advokátní komory; svá rozhodnutí odůvodnily srozumitelně, velmi podrobně a beze zbytku naplnily požadavky, jež na odůvodnění soudních rozhodnutí klade ústavní pořádek. Na rozdíl od mínění stěžovatele nejsou napadená rozhodnutí v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1811/14, na nějž odkazuje. V uvedené věci nešlo o podjatost soudce – závěry v něm formulované nejsou k posuzované věci přiléhavé. Vzhledem k nespornosti skutkového stavu a jednoznačnosti výkladu rozhodných právních norem se ani nejeví, že by orgány veřejné moci při vydání napadených rozhodnutí nepostupovaly v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud ve zbytku odkazuje na zcela ústavně souladné odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu