ECLI:CZ:US:2020:3.US.909.20.1
sp. zn. III. ÚS 909/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. února 2020 č. j. 12 C 240/2019-63, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 92 323 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním řízením. Uvedenou částku stěžovatel původně uhradil svému obhájci za poskytnutí právních služeb v trestním řízení, které skončilo dne 22. 2. 2017 poté, co státní zástupce vzal zpět své odvolání proti zprošťujícímu rozsudku ve vztahu ke stěžovateli. Řízení u obvodního soudu bylo následně částečně zastaveno usnesením ze dne 3. 12. 2019 č. j. 12 C 240/2019-43 co do částky 89 177 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 9. 2019 do zaplacení, neboť stěžovatel vzal v této části žalobu zpět z důvodu, že vedlejší účastnice dne 9. 9. 2019 tuto částku stěžovateli uhradila. O zbývající částce, tj. o částce 3 146 Kč s příslušenstvím, obvodní soud rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 27. 2. 2020 č. j. 12 C 240/2019-63 tak, že žalobu v této části zamítl a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit stěžovateli náklady řízení. Dle obvodního soudu nebylo možno první poradu obhájce se stěžovatelem, za kterou stěžovatel uhradil předmětnou částku 3 146 Kč, považovat za účelně učiněný úkon, a tedy za součást účelně vynaložených nákladů podle §31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť v souladu s §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), má být tato první porada ze své podstaty neoddělitelnou součástí úkonu převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel předně nesouhlasí s posouzením (ne)účelnosti jím vynaložených nákladů ve výši 3 146 Kč, neboť má za to, že první porada obhájce s klientem je samostatným úkonem právní služby v případě, že ji poskytuje advokát zmocněný na základě plné moci. Ze znění §11 odst. 1 písm. a) a b) advokátního tarifu pak dovozuje, že součástí úkonu převzetí a přípravy právního zastoupení je první porada pouze v případě obhájce ustanoveného soudem. V případě zastoupení na základě plné moci, jak tomu bylo i ve stěžovatelově případě, je však nutno dojít k závěru, že první porada není součástí převzetí a přípravy zastoupení; jde naopak o samostatný úkon, za jehož uhrazení má stěžovateli náležet náhrada. Dále stěžovatel namítá, že obvodní soud opomněl rozhodnout o jeho nároku na zaplacení úroku z prodlení z částky 89 177 Kč ode dne 7. 8. 2019 do dne 9. 9. 2019, což dokládá též k ústavní stížnosti přiloženou kopií návrhu na vydání doplňujícího rozsudku adresovaného obvodnímu soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
7. Předně nelze opomenout, že podstatu nynější věci tvoří především nesouhlas stěžovatele s posouzením účelnosti vynaložených nákladů ve výši 3 146 Kč, tedy v částce, kterou lze označit za tzv. bagatelní. Ústavní soud dal již přitom ve své rozhodovací praxi najevo, že v případě sporů bagatelní povahy je důvodnost ústavní stížnosti prakticky vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů přivozujících porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1818/13). K takovému pochybení obvodního soudu však v posuzované věci nedošlo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem obvodního soudu, dle něhož je první porada, za kterou stěžovatel uhradil předmětnou částku 3 146 Kč, součástí převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, a tvrdí naopak, že jazykovým, logickým i teleologickým výkladem je třeba dospět k názoru, že převzetí právního zastoupení a porada s klientem jsou samostatnými úkony právní služby. K tomu Ústavní soud uvádí, že jde-li o teleologický výklad, který by i v nyní posuzované věci měl být upřednostněn před výkladem jazykovým, je třeba zdůraznit, že předmětem náhrady mohou být pouze takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu, tedy náklady vynaložené účelně (viz usnesení ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2445/18). Tomu pak odpovídá i výklad §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu provedený v posuzované věci obvodním soudem. Dovolává-li se stěžovatel použití §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a contrario, Ústavní soud doplňuje, že i přes zákonodárcem částečně odlišně zvolenou formulaci pro případ obhájce ustanoveného soudem, z níž stěžovatel správnost svých úvah dovozuje, je nutno setrvat na závěru, že jak první porada s klientem, tak převzetí a příprava zastoupení jsou neoddělitelně spjaty v jeden úkon, neboť si lze jen stěží představit, že by bylo možno efektivně převzít právní zastoupení bez (byť krátké a informativní) porady obhájce s klientem. Správnost právě řečeného, tedy že je první porada s klientem zahrnuta do přípravy zastoupení, pak podtrhuje i znění §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, v němž je jako další úkon uvedena "další" porada s klientem přesahující jednu hodinu.
9. Pochybení obvodního soudu stěžovatel spatřuje dále ve skutečnosti, že soud opomněl rozhodnout o části stěžovatelem uplatněného nároku. Dne 26. 3. 2020 přitom stěžovatel souběžně s ústavní stížností podal k obvodnímu soudu návrh na doplnění rozsudku podle §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že v případě, že by ústavní stížností bylo brojeno proti rozhodnutí obecného soudu za situace, kdy by na základě podaného návrhu na doplnění napadeného rozhodnutí nadále před obecným soudem probíhalo řízení, v němž by měl stěžovatel za podmínek uvedených v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv, bylo by nutno takovou ústavní stížnost považovat za předčasnou a tudíž nepřípustnou (viz usnesení ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 3520/10). Ústavní soud nicméně dotazem k obvodnímu soudu zjistil, že v mezidobí došlo podle §164 občanského soudního řádu k vydání opravného usnesení ze dne 1. 4. 2020 č. j. 12 C 240/2019-75, jímž byla chybně uvedená specifikace úroku z prodlení v I. výroku napadeného rozsudku opravena. V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud zároveň zdůvodnil, proč je nárok na zaplacení příslušenství, který byl napadeným rozsudkem zamítnut, představován pouze úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 146 Kč ode dne 7. 8. 2019 do zaplacení, a nikoliv z částky 89 177 Kč. Spatřoval-li tedy stěžovatel pochybení obvodního soudu toliko v opomenutí rozhodnout o předmětném nároku na úrok z prodlení, považuje Ústavní soud danou námitku ve světle právě řečeného za již bezpředmětnou.
10. Jelikož Ústavní soud nehledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu