ECLI:CZ:US:2020:3.US.912.20.1
sp. zn. III. ÚS 912/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Veszprémi Urbana, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 28 Co 256/2019-665, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 2. 10. 2018, č. j. 13 Nc 8115/2008-613, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 1. 2019, č. j. 13 Nc 8115/2008-627, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně byl napadenými rozhodnutími porušen princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává následující. Okresní soud
Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením určil výši nákladů exekučního řízení, které byl stěžovatel jako povinný povinen zaplatit soudnímu exekutorovi, částkou 64 420 Kč. Tato částka sestávala z odměny soudního exekutora ve výši 49 740 Kč, která je závislá na výši soudním exekutorem vymoženého plnění, z náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a z 21 % DPH z uvedených částek. Stěžovatel toto rozhodnutí okresního soudu napadl odvoláním. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2019, č. j. 28 Co 256/2019-665, však rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel již ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu namítal, že okresní soud při vyčíslení nákladů řízení vycházel z částky, která nebyla ničím podložena, tj. bez jediného důkazu. Tvrzení soudního exekutora o výši vymoženého plnění totiž bez dalšího nelze považovat za důkaz. Z přípisů exekutora nadto není zřejmé, jak k celkové částce vymoženého plnění dospěl. Jestliže však okresní soud a následně i krajský soud nekriticky přijaly tato tvrzení, aniž by ověřovaly správnost částky, která měla být soudním exekutorem vymožena, postupovaly v tomto ohledu nezákonně a zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel k tomu dodává, že nezpochybňuje oprávněnost exekuce samotné. Avšak v rámci exekučního řízení údajně prokázal, že některé platby byly z jeho strany oprávněným hrazeny duplicitně, a to jednak tím, že je stěžovatel plnil dobrovolně, ale přitom docházelo dále k exekučnímu postihu jeho příjmů. Z uvedeného je tak patrné, že určitá část z vymožené částky byla hrazena dobrovolně stěžovatelem, a přesto soudní exekutor i tyto částky započítal do celkově vymožené sumy, od níž se odvíjí i jeho odměna. Soudní exekutor tak měl k dobrovolným úhradám stěžovatele přihlédnout, což však neučinil, čímž účelově zvýšil vymoženou částku, a tedy i náklady exekuce a odměny exekutora.
4. Další okruh stěžovatelových námitek se týká samotné výše částky vymoženého plnění. Zatímco v usnesení okresního soudu o zastavení exekuce ze dne 8. 2. 2018 se vychází z částky 333 271 Kč, v napadeném usnesení okresního soudu ze dne 2. 10. 2018 (a rovněž v opravném usnesení) je uvedena částka 331 590 Kč. Tuto částku jako správnou pak potvrzuje napadeným usnesením i krajský soud, a to přestože ve svém odůvodnění při součtu jednotlivých úhrad dospěje k částce 333 678 Kč. I v tomto ohledu je tak dána zjevná nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Jakkoliv stěžovatel na tento nesoulad upozorňoval již v odvolání, krajský soud se k této námitce nijak nevyjádřil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Z hlediska projednávané věci považuje Ústavní soud za nezbytné rovněž připomenout, že při posuzování problematiky nákladů řízení, a to i nákladů exekučního řízení, která představuje ve vztahu k meritu řízení problematiku odvozenou, postupuje zdrženlivě. Ke kasaci rozhodnutí, resp. výroku o nákladech řízení, proto Ústavní soud přistupuje pouze ve výjimečných případech, zjistí-li např., že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo k porušení jiného ústavně zaručeného základního práva. Uvedené jednoznačně plyne ze skutečnosti, že i rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a proto i na tuto jeho část dopadají postuláty spravedlivého procesu [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 51/84 SbNU 595), sp. zn. IV. ÚS 3929/16 ze dne 17. 10. 2017, či sp. zn. I. ÚS 1707/17 ze dne 20. 12. 2017]. Jinak řečeno, ač jde o rozhodování o nákladech řízení, považuje Ústavní soud za nutné vyslovit, že i taková rozhodnutí mají - avšak pouze výjimečně - ústavní potenciál, jde-li o vadnost kvalifikovanou, svým významem zasahující do sféry základního práva účastníka řízení na efektivní soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, popř. i do základního práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny. Tuto kvalifikovanou vadu však zdejší soud v nyní projednávaném případě nezjistil.
7. Předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti jsou námitky proti usnesení o určení výše nákladů exekuce, a to přestože část námitek obsažených v ústavní stížnosti se vztahuje spíše k samotnému exekučnímu řízení. Současně pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že s prakticky totožnými námitkami stran exekučních nákladů se již v napadeném usnesení řádně a dostatečně přesvědčivě vypořádal krajský soud jako soud odvolací a není proto dán žádný rozumný důvod, pro který by jeho závěry měl nyní zdejší soud jakkoliv zpochybňovat.
8. Pokud pak Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Zejména krajský soud totiž svoje závěry řádně odůvodnil a vypořádal se s námitkami, které stěžovatel vznáší i v nyní projednávané ústavní stížnosti (viz odst. 8 - 12 napadeného rozhodnutí krajského soudu). V daném případě tedy nelze v postupu soudů spatřovat prvky libovůle a nahodilosti, ani prvky nepřezkoumatelnosti, jak tvrdí stěžovatel, neboť soudy své úvahy odpovídajícím způsobem vysvětlily, aniž by pouze formálně odkázaly na příslušná ustanovení zákona [srov. a contrario nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339)]. Jejich hodnocení celé věci (ohledně vyčíslení nákladů exekuce) pak považuje Ústavní soud s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu za ústavně akceptovatelné.
9. Za dané situace je proto možné pouze odkázat na závěry napadených rozhodnutí, se kterými se Ústavní soud ztotožňuje. Obecné soudy při vyčíslení vymoženého plnění v rámci exekučního řízení, kdy od této částky se odvíjí i odměna exekutora, vycházely z podkladů předložených soudním exekutorem. Takový postup je v obdobných případech standardní a v momentě, kdy jej stěžovatel konkrétně nezpochybnil jinými důkazy (např. výpisy ze svého účtu, které by rozporovaly údaje uvedené v přípisech předložených soudním exekutorem), se tento postup obecných soudů jeví i jako logický a praktický. Z napadeného usnesení krajského soudu je zjevné, jakou částku považoval soudní exekutor za vymožené dlužné plnění a od jaké částky se tedy odvíjel i výpočet nákladů exekučního řízení (srov. odst. 8 napadeného usnesení krajského soudu). Nadto je z napadeného rozhodnutí krajského soudu patrné, že v rámci odvolacího řízení se soudní exekutor vyjadřoval i ke stěžovatelem tvrzené duplicitě plnění exekuované částky, kdy stěžovatel plnil částečně dobrovolně za současného exekučního postihnutí jeho příjmů (viz zejm. odst. 11 napadeného usnesení krajského soudu). Všechny stěžovatelovy námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti, tedy řádně v rámci odvolacího řízení vypořádal již krajský soud.
10. S ohledem na výše uvedené je proto nutno uzavřít, že napadená rozhodnutí obecných soudů je možné označit za ústavně konformní. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu