ECLI:CZ:US:2020:3.US.936.20.1
sp. zn. III. ÚS 936/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele advokáta B. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2020 sp. zn. 61 To 488/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. září 2019 sp. zn. 2 T 69/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto v trestní věci obviněného I. A. M., jehož protiprávním jednáním se stěžovatel cítí finančně poškozen, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Dotčen na svých právech se stěžovatel cítí tím, že v daném trestním řízení mu nebyl dán dostatečný prostor k uplatnění práv poškozeného a v návaznosti na to mu nebylo přiznáno právo na náhradu škody vůči odsouzenému.
2. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné procesní prostředky, které stěžovateli zákon poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Za situace, kdy stěžovatel svoji ústavní stížnost směřuje výhradně proti nepřiznání náhrady nemajetkové újmy v trestním řízení, není dán prostor k intervenci Ústavního soudu, neboť může svá majetková práva hájit postupem stanoveným normami občanskoprávními (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3621/12, veřejně dostupné na: http://nalus.usoud.cz).
4. Nutno zdůraznit, že adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho nedílnou součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu. Nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko civilní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku. Napadené rozhodnutí nezbavuje stěžovatele možnosti podání žaloby v občanskoprávním řízení.
5. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
JUDr. Radovan Suchánek, v.r.
soudce zpravodaj