ECLI:CZ:US:2020:3.US.939.20.1
sp. zn. III. ÚS 939/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Janem Vučkou, advokátem se sídlem U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č. j. 35 Co 63/2020-705, a výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2020, č. j. 14 Nc 1008/2019-672, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v řízení o úpravě poměrů a styku ve vztahu k nezletilé K. F., jejíž matkou je S. F., byl stěžovateli usnesením o nařízení předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 9. 2019, č. j. 14 Nc 1008/2019-512, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 10. 2019, č. j. 35 Co 366, 367/2019-587, pravomocně zakázán osobní styk s nezletilou dcerou.
4. Ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4077/19, jako zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením (výrokem I.) obvodního soudu byl zamítnut návrh otce ze dne 31. 12. 2019, jímž se domáhal zrušení shora uvedených usnesení a jejich nahrazení novým předběžným opatřením, na jehož základě by byl oprávněn stýkat se s nezletilou do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé dle harmonogramu specifikovaného v tomto návrhu. Obvodní soud současně nařídil předběžné opatření (výrok II.), jímž byla matce uložena povinnost umožnit stěžovateli každodenní telefonický styk s nezletilou v 18:00 hodin v délce 5 minut a sdělit mu stálé telefonní číslo, na kterém nezletilou v tuto dobu zastihne.
6. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výroku I. usnesení obvodního soudu ve věci rozhodoval městský soud, který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Městský soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nebyly dány podmínky pro zrušení či změnu stávajícího předběžného opatření, neboť nepominuly důvody jeho nařízení (srov. ustanovení §77 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), resp. nedošlo k zásadní změně poměrů podle ustanovení §475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
7. Odvolací soud současně konstatoval, že zde není ani žádný nový důkaz, který by vyvracel skutečnost, z níž soudy vycházely při nařízení stávajícího předběžného opatření. Za takový důkaz městský soud - ve shodě se soudem obvodním - nepovažoval ani vyjádření psychologa PhDr. Jiřího Nováka, "a to nikoliv proto, že by PhDr. Jiří Novák nebyl ustanoven v této věci znalcem, ale především proto, že závěry obsažené v jeho vyjádření nutně musí být do značné míry obecné, neboť byly učiněny bez jakékoliv interakce s nezletilou."
8. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, přičemž předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Namítá, že "údajná fakta uvedená soudem v odůvodnění jsou v přímém rozporu s obsahem spisu." Obecným soudům vytýká, že mu bez dostatečně vážného důvodu neumožnily osobní styk s dcerou, aniž by se vypořádaly s jeho námitkami a argumenty. Protože v důsledku napadených usnesení stěžovatel nebyl s dcerou tři čtvrtě roku v žádném kontaktu a dle jeho názoru hrozí nevratné narušení vztahu rodiče a dítěte, žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti v souladu s ustanovením §39 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě konkrétně městský soud v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, resp. obvodní soud v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud má za to, že z podání stěžovatele je zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že se již v minulosti vyjádřil ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, přičemž formuloval závěr (s nemalou mírou rezervovanosti), že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Je totiž třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno.
13. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004) současně najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Obecně však platí, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany, popřípadě ochranu veřejného zájmu. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad [čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina)], bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
14. Ústavní soud dále považuje za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
15. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení základních práv stěžovatele, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým dospěly obecné soudy, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným soudem a nejsou svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy.
16. Ústavní soud současně nepřehlédl, že podstatná část nyní posuzované ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry, jimiž bylo odůvodněno nařízení stávajícího předběžného opatření (srov. usnesení městského soudu, bod 11), které však zdejší soud není oprávněn přezkoumávat (nad rámec související s případnou existencí nových důkazů vyvracejících důvody nařízení tohoto předběžného opatření - srov. níže). Jak se navíc podává z provedené rekapitulace předchozího řízení, Ústavní soud se ústavní konformitou předmětného předběžného opatření již zabýval (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4077/19), přičemž konstatoval, že shora vymezeným ústavním požadavkům plně dostojí.
17. Předmět nynějšího řízení tedy souvisí toliko s posouzením, zda zde nastala změna poměrů odůvodňující zrušení či změnu stávajícího předběžného opatření, resp. zda jsou dány nové důkazy, které by vyvracely skutečnosti, z nichž obecné soudy vycházely při nařízení tohoto předběžného opatření. Obvodní i městský soud přitom srozumitelně vyložily, že k takové změně nedošlo, přičemž mj. zohlednily krátkou dobu, jež uplynula od nabytí právní moci usnesení o stávajícím předběžném opatření. Současně též vysvětlily, proč stěžovatelem předkládané důkazy nelze považovat za důkazy, které by byly způsobilé vyvrátit důvody nařízení tohoto předběžného opatření (srov. usnesení obvodního soudu, bod 16; usnesení městského soudu, bod 11). Tyto závěry nehodlá zdejší soud - rovněž s přihlédnutím ke shora naznačené zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - přehodnocovat, neboť je považuje za přiléhavé a nespatřuje v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
18. Dle názoru Ústavního soudu tedy nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu