ECLI:CZ:US:2020:3.US.966.20.1
sp. zn. III. ÚS 966/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Sýbka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 4. 2018, č. j. 15 C 14/2013-387, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 18 Co 382/2018-433, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2020, č. j. 24 Cdo 3215/2019-459, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vzhledem ke stížnostní argumentaci směřující v podstatě výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele jako vedlejšího účastníka na straně žalobce (společnosti CUBICK CZECH, a.s.) odmítnuto, protože k jeho podání nebyl stěžovatel jako vedlejší účastník aktivně legitimován, postačí konstatování, že předmětem sporu bylo určení vlastnického práva k pozemkům v žalobě definovaných. Žaloba byla v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 zamítnuta, a tento rozsudek byl následně Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím potvrzen.
3. Bližší reprodukce okolností nyní pojednávaného případu není nutná, jelikož je účastníkům řízení dostatečně známa.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
7. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel se ústavní stížnosti argumentačně vymezuje v zásadě jen proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proto, že - zjednodušeně řečeno - zákon vedlejšímu účastníkovi neumožňuje (na rozdíl od opravných prostředků v podobě odvolání, žaloby pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení) podat dovolání. Stěžovatel toto východisko Nejvyššího soudu přímo argumentačně nezpochybňuje, domnívá se však, že tento závěr není v ústavní stížností napadeném rozhodnutí řádně odůvodněn, když pouhý odkaz na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu považuje za nedostatečný.
8. Se stěžovatelem tvrzeným nedostatečným odůvodněním ze strany Nejvyššího soudu se však Ústavní soud nemohl ztotožnit. Nejvyšším soudem uváděná judikatura totiž dostatečně vysvětluje, proč stěžovatel jako vedlejší účastník nemohl podat dovolání (kromě Nejvyšším soudem uváděné judikatury lze příkladmo poukázat také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5098/2017 nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 426/2017). Pokud totiž zákonná úprava explicitně zakotvuje právo vedlejšího účastníka podat opravné prostředky (srov. §203 odst. 1, §231 odst. 1 o. s. ř.) a nečiní tak v případě dovolání, dovodila z této okolnosti judikatura Nejvyššího soudu neexistenci tohoto práva. Tento závěr považuje Ústavní soud za způsob výkladu podústavního práva, který je možný. Z ústavněprávního hlediska je totiž určující, že neexistuje žádné základní právo na podání a věcné projednání mimořádného opravného prostředku.
9. Pokud Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení zejména odkázal na některá vlastní rozhodnutí předchozí, nejedná se o nedostatky odůvodnění, nýbrž o výraz zcela pochopitelné a ústavně akceptovatelné racionalizace rozhodování soudů, od kterých není důvod požadovat, aby vždy a znovu podrobně reagovaly na některou námitku účastníka řízení za situace, kdy předestřené právní otázky již byly zodpovězeny v minulosti. Stěžovatel přitom uvedené závěry Nejvyššího soudu nikterak argumentačně nezpochybňuje a nepoukazuje např. ani na judikaturu Ústavního soudu, která by se proti danému přístupu Nejvyššího soudu vymezovala.
10. Byť tedy lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že i při odmítnutí dovolání má dovolatel právo dozvědět se důvody vedoucí Nejvyšší soud k takovému procesnímu postupu [v této souvislosti stěžovatel přiměřeně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)], pak na druhou stranu nutno konstatovat, že stěžovatel se důvody odmítnutí jeho dovolání v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení dozvěděl. Nejvyšší soud v této souvislosti též vysvětlil, že napadat výroky odvolacího rozhodnutí o nákladech řízení dovoláním není možné rovněž pro zákonnou výluku uvedenou v ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Pro úplnost Ústavní soud v této souvislosti dodává, že před zavedením uvedené zákonné výluky pro přezkoumání rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení Nejvyšším soudem mohl vedlejší účastník dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení podat [srov. k tomu sp. zn. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014]. Takový postup však již právě pro zmíněnou zákonnou výluku není možný.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu