ECLI:CZ:US:2020:3.US.982.20.1
sp. zn. III. ÚS 982/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Hornischera, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2020 č. j. 32 Cdo 3899/2019-305, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. března 2015 č. j. 7 Cmo 81/2014-218 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 26. května 1998 č. j. 13 Cm 1289/92-100, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského obchodního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti CASPER UNION s. r. o., sídlem Olivova 948/6, Praha 1 - Nové Město, 2) Vladimíra Vymazala, 3) Milana Šafránka a 4) Miloše Hejcmana, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Krajský obchodní soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 5. 1998 č. j. 13 Cm 1289/92-100, uložil stěžovateli a vedlejším účastníkům 2), 3) a 4) zaplatit právní předchůdkyni vedlejší účastnice 1) částku 153 824,90 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 6 192 Kč (I. výrok), ohledně částky 915,10 Kč soud řízení zastavil (II. výrok). Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2015 č. j. 7 Cmo 81/2014-218 (v ústavní stížnosti nesprávně označeným datem vydání 28. 1. 2015 a č. j. 7 Cmo 81/2014-205) rozsudek krajského soudu vůči stěžovateli potvrdil (I. výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok). Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2020 č. j. 32 Cdo 3899/2019-305 odmítl pro vady podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se situace, kdy účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, byl opatrovníkem ustanoven pracovník soudu, který v dané věci rozhodoval. Stěžovatel uvádí, že mu byla opatrovníkem v řízení před krajským soudem ve věci projednávané pod sp. zn. 13 Cm 1289/92 ustanovena dne 17. 2. 1998 pracovnice tohoto soudu paní Anna Klaperová, která se nedostavila k ústnímu jednání konanému dne 26. 5. 1998, a jejímuž ustanovení nepředcházelo podrobné šetření soudu o tom, kde se stěžovatel zdržuje, a zda je skutečně neznámého pobytu. Stěžovatel se proto domnívá, že mu byl krajským soudem opatrovník ustanoven vadně. Nápravu nesjednal ani vrchní soud, který sice nejprve změnil usnesení krajského soudu o ustanovení opatrovníka tak, že jej neustanovuje (usnesení č. j. 7 Cmo 362/2012-176), ale napadený rozsudek krajského soudu potvrdil jako věcně správný s odůvodněním, že si stěžovatel platební rozkaz převzal, a tudíž o svém závazku věděl. V důsledku chybného postupu soudů byl stěžovatel dle svého přesvědčení postaven před situaci, kdy se až v roce 2012 dozvěděl o existenci pravomocného a vykonatelného rozsudku (napadený rozsudek krajského soudu ze dne 26. 5. 1998 č. j. 13 Cm 1289/92-100), na základě kterého mu vznikla povinnost zaplatit 153 824,90 Kč s příslušenstvím, jehož výše činila v té době již 242 673 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
6. S ohledem na odmítnutí dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. je třeba posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti v posuzované věci rozdělit do dvou částí, nejprve posoudit její přípustnost proti usnesení Nejvyššího soudu (body 7. až 8.), posléze posoudit přípustnost proti rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu (body 9. až 10.).
7. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu, že trpí vadami, jež brání pokračování dovolacího řízení. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil a s odkazem na svou judikaturu uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Taková otázka dle Nejvyššího soudu nevyplývá ani z obsahu dovolání, v němž stěžovatel v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho právní posouzení věci nereflektuje jeho právo na soudní ochranu, které zahrnuje i právo zúčastnit se v průběhu řízení projednání žaloby, což mu bylo soudem prvního stupně v důsledku nezákonného ustanovení opatrovníka odepřeno. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že i kdyby stěžovatel vymezil právní otázku vztahující se k uvedenému tvrzenému procesnímu pochybení soudu, nemohla by tato otázka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť stěžovatel míří na zmatečnostní vadu upravenou v §229 odst. 3 o. s. ř., k posouzení jejíž důvodnosti je podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 určena žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení, avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné, což ve věci stěžovatele není naplněno.
8. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti proti závěrům Nejvyššího soudu nesměřuje a Ústavní soud z obsahu napadeného usnesení dovolacího soudu žádné nedostatky ústavněprávního charakteru nezjistil. Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, je-li jimi skončeno odvolací řízení, nejde-li o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona.
9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku krajského soudu.
10. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a krajského soudu - považovat za přípustnou.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu