ECLI:CZ:US:2020:3.US.990.20.1
sp. zn. III. ÚS 990/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2020 sp. zn. 7 Tdo 1569/2019 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2019 sp. zn. 4 To 10/2019, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Z napadených rozhodnutí, z rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jakož i z ústavní stížnosti, se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti a půl roku, zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti související s pojišťovnictvím na dobu deseti let. Stěžovatel byl společně se spoluobviněnými zproštěn obžaloby pro skutky týkající se dalších 90 pojistných smluv podle §226 písm. b) trestního řádu. Podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými napadli rozsudek krajského soudu odvoláním. Z podnětu odvolání stěžovatele a dalších spoluobviněných Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zcela zrušil rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b) a f) trestního řádu a znovu za podmínek §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele spolu s dalšími spoluobviněnými uznal vinnými ze spáchání zločinu podvodu dle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti související s pojišťovnictvím na dobu osmi let. Stěžovatel se předmětného jednání dopustil tak, že spolu s dalšími obviněnými v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor poškozených pojišťovacích institucí uvedli v omyl tyto pojišťovací společnosti tím, že toliko za účelem získání výplaty provizí zajišťovali uzavírání pojistných smluv (uzavřeli celkem 3311 pojistných smluv). Uvedeného jednání se stěžovatel s dalšími obviněnými dopouštěl prostřednictvím společnosti X, která s jednotlivými poškozenými pojišťovnami uzavřela smlouvy o obchodním zastoupení. Stěžovatel v rámci tohoto mechanismu působil jako konzultant a zprostředkovatel smluv. Tímto jednáním byla poškozeným pojišťovacím institucím způsobena škoda ve výši nejméně 56 900 812,69 Kč. Vrchní soud napadeným rozsudkem stěžovatele i další spoluobviněné zprostil obžaloby z 92 dílčích skutků. Dále rozhodl podle §229 odst. 1 trestního řádu o náhradě škody.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel svou ústavní stížností rozporuje především skutková zjištění krajského soudu a vrchního soudu. Takto uvádí, že ve společnosti X vystupoval toliko jako zprostředkovatel a jako další zprostředkovatele si přibral tři osoby, kdy pojistné smlouvy zpracované jím a uvedenými osobami tvoří pouze 454 pojistných případů, přičemž stěžovatel byl odsouzen jako spolupachatel i ohledně zbylých 2 857 případů. Dále stěžovatel uvádí, že nebyla dostatečně popsána jeho role ve společnosti X a jeho úloha v celém systému pojistných smluv. Stěžovatel především popírá, že by byl členem vedení společnosti X, jak v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval vrchní soud, naopak neměl vliv na chod společnosti. Stěžovatel tyto skutečnosti namítal v dovolání, avšak Nejvyšší soud se jimi v podstatě odmítl zabývat, když zdůraznil, že v případě skutkových zjištění vrchního soudu šlo toliko o zpřesnění skutkových zjištění krajského soudu. Usnesení Nejvyššího soudu tedy trpí stejnými ústavněprávními vadami jako rozsudek vrchního soudu.
6. Stěžovatel dále uvádí, že vrchní soud provedl významná skutková zjištění, a to i v samotném výroku o vině, a to přestože rozhodoval výlučně k odvolání obviněných (státní zástupce nepodal odvolání) a za situace, kdy ve veřejném zasedání neprováděl významnější dokazování. Vrchní soud doplnil skutková zjištění, která dokonce netvrdil ani státní zástupce, ani je neučinil krajský soud. Rozsudek vrchního soudu představuje nepřípustné, překvapivé rozhodnutí, které stěžovatele připravilo o možnost řádného dvouinstančního řízení. Jelikož bylo vydáno nové znění odsuzujícího rozsudku vrchním soudem, před nímž nebylo vedeno dokazování, došlo k porušení zásad přímosti, ústnosti a bezprostřednosti. Nová skutková zjištění nebyla předmětem kontradiktorní diskuse. Stěžovatel z výše uvedených důvodů nemohl nechat přezkoumat znění rozsudku vrchního soudu plně skutkovou instancí, neboť měl k dispozici již toliko dovolání, čímž došlo k porušení jeho práva na odvolání v trestních věcech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel svými námitkami převážnou měrou rozporuje skutková zjištění krajského soudu a následně vrchního soudu (zejména skutková zjištění o zapojení stěžovatele do chodu společnosti X), k čemuž Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Je to však pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
10. Stěžovatel sice výslovně nenamítá existenci uvedeného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, avšak z jeho argumentace tato námitka vyplývá. Ústavní soud se touto námitkou zabýval i z hlediska stěžovatelem dále namítaných procesních pochybení vrchního soudu při veřejném zasedání, avšak porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy neshledal. Nelze přisvědčit stěžovateli, že vrchní soud vyvodil odlišné skutkové závěry než krajský soud, ani že nevedl dokazování. Ústavní soud při srovnání skutkových závěrů krajského soudu a vrchního soudu konstatuje, že skutkové závěry, nazíráno skutkovou větou rozsudku krajského soudu, učiněné krajským soudem, byly do velké míry nespecifikovány především ohledně konkrétního podílu jednotlivých spoluobviněných na spáchané trestné činnosti, byť tato skutková zjištění byla z velké části v dokazování před krajským soudem učiněna, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu. Nelze tedy konstatovat, že by vrchní soud vydal překvapivé rozhodnutí, založené na zcela jiných skutkových základech, jak namítá v ústavní stížnosti stěžovatel. Ve skutkové větě rozsudku vrchního soudu je úloha stěžovatele v "mechanismu" stíhané trestné činnosti popsána jako pozice konzultanta a zprostředkovatele smluv. Stěžovatel zde není uveden jako osoba, která by působila ve vedení obchodní společnosti X, byť jeho pozice není zjevně vnímána ani jako pozice řadového zprostředkovatele. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že jeho účast ve vedení společnosti je zmíněna v odůvodnění napadeného rozsudku. Zde však Ústavní soud poukazuje na to, že stěžejní jsou skutečnosti uvedené ve skutkové větě, neboť toliko skutečnosti uvedené ve skutkové větě je možno posoudit jako jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu. V této souvislosti je zároveň zjevné, že stěžovateli nebylo odňato ani právo na řádný přezkum jeho věci v odvolacím řízení ve smyslu čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, když vrchní soud vycházel jednak ze skutkových okolností prokázaných v hlavním líčení, jednak i sám vedl dokazování za účelem zpřesnění skutkového stavu, resp. skutkové věty tak, aby z ní bylo možno dovodit všechny znaky trestného činu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku.
11. Jde-li o námitku popírající účast stěžovatele na sjednání všech 3311 pojistných smluv, když pojistné smlouvy zpracované stěžovatelem, resp. osobami jím zjednanými, tvoří pouze 454 pojistných případů, k tomu odkazuje Ústavní soud na podrobnou argumentaci Nejvyššího soudu uvedenou v napadeném usnesení k otázce spolupachatelství, která vychází, stručně řečeno, z teze, že není nutné, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, a to i v podřízené roli, je-li vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, když napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a v řízení proti stěžovateli byly dodrženy garance ústavně souladného procesu.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu