ECLI:CZ:US:2020:3.US.993.20.1
sp. zn. III. ÚS 993/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MgA. Radka Stehlíka, zastoupeného Mgr. Klárou Nezkusilovou, advokátkou sídlem Ježkova 14, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 7. 2018, č. j. 9 C 296/2015-295, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2019, č. j. 13 Co 65/2019-367, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 33 Cdo 3961/2019-426, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že krajský soud potvrdil rozsudek, kterým Okresní soud v Karlových Varech stěžovateli jako žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni (JUDr. Veronice Vlkové) částku 167 141,10 Kč se specifikovaným příslušenstvím a smluvní pokutou a zamítl vzájemný návrh stěžovatele proti žalobkyni na zaplacení částky 271 308,90 Kč; změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení a sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel totiž podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezil žádnou otázku zakládající jeho přípustnost a současně nevyložil, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel prosazuje svůj odlišný právní názor neregulérním způsobem, a to na podkladě vlastní skutkové verze případu.
3. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako věřitelka uzavřela se stěžovatelem jako dlužníkem smlouvu o půjčce znějící na částku 150 000 Kč; v době uzavření smlouvy se účastníci řízení přátelili a žalobkyně stěžovatele v některých jeho záležitostech právně zastupovala. Účelem půjčky bylo vypořádání dluhů, pro něž bylo proti stěžovateli vedeno exekuční řízení. Stěžovatel uvedenou částku žalobkyni přestal splácet, a to i přesto, že po poskytnutí půjčky písemně dluh uznal. Žalobkyně z toho důvodu vyvolala řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Obecné soudy ve svých rozhodnutích mimo jiné zdůraznily, že stěžovatel teprve po třech letech trvání soudního řízení začal tvrdit, že smlouvu o půjčce a uznání dluhu nebyl způsobilý uzavřít vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, případně že podpis na uvedených listinách nemusel být jeho pravým podpisem, když naopak v počátcích řízení nároky žalobkyně kromě smluvní pokuty uznával. Bránil se toliko uplatněnou námitkou započtení a na jím uznaný dluh také před zahájením soudního řízení částečně plnil.
4. Bližší reprodukce okolností nyní pojednávaného případu není nutná, jelikož je účastníkům řízení dostatečně známa.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména tvrdí, že smlouva o půjčce je neplatným právním úkonem proto, že v rozporu s textací nebyla stěžovateli částka 150 000 Kč žalobkyní předána v hotovosti, ale byla zaplacena z jejího účtu soudnímu exekutorovi na úhradu dluhu stěžovatele vymáhaného exekucí. Dále se stěžovatel před obecnými soudy - stejně jako v řízení před Ústavním soudem - bránil tím, že uznání dluhu není platným právním úkonem, protože v něm chybí stěžovatelova vůle dluh zaplatit.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
9. Jak je naznačeno již shora, stěžovatelova stížnostní argumentace je založena toliko na opakování obrany, kterou uplatnil již před obecnými soudy a s níž se obecné soudy řádně a dostatečně přesvědčivě a pečlivě vypořádaly. Stěžovatel navíc stížnostní argumentací setrvává toliko v rovině podústavního práva a zjevně odhlíží od skutečnosti, že pro Ústavní soud je podstatné, aby v řízení před obecnými soudy bylo dosaženo spravedlivého a ústavně souladného vyřešení sporu. Tento cíl přitom obecné soudy v daném řízení naplnily.
10. Především je třeba uvést, že stěžovatel ani nyní v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že mu žalobkyně půjčku na uhrazení jeho předešlých dluhů skutečně poskytla; tvrdí toliko, že mu prostředky v rozporu s dohodou nepředala v hotovosti, nýbrž poskytla je bezhotovostně přímo na účet exekutora [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, z něhož zdůrazňuje ten závěr, že právní úprava smlouvy o půjčce sice umožňuje předání peněz jako předmětu půjčky na účet třetí osobě (tedy nikoliv osobě dlužníka), ale strany smlouvy o půjčce se na tom musí dohodnout]. Pokud ovšem za dané situace obecné soudy došly k jednoznačnému závěru, že došlo k naplnění smyslu smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu, neboť došlo k navýšení majetkové sféry stěžovatele jako dlužníka, pak tento závěr je zcela správný a spravedlivý. Vzhledem k naznačeným okolnostem, kdy nebylo sporné, že žalobkyně hotovost ve prospěch stěžovatele skutečně poskytla, nebylo ani podle Ústavního soudu nutné se zabývat otázkou existence vlastní dohody o převodu prostředků přímo na účet exekutora. Okresní soud ostatně k argumentaci stěžovatele, že smlouva o půjčce je neplatná právě z důvodu převedení peněz na účet exekutora, příhodně poznamenal, že při neplatnosti smlouvy o půjčce by se stěžovatel dopustil na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení a její nárok by byl posuzován právě z hlediska tohoto titulu.
11. Co se týká druhé stěžovatelovy námitky, tedy že uznání dluhu neobsahuje jeho závazek dluh zaplatit, pak krajský soud dostatečně popsal (srov. k tomu např. odst. 16 rozsudku), že ze stěžovatelova uznání dluhu plyne jeho závazek dluh uhradit. Ústavní soud přitom nemá důvod toto zjištění krajského soudu jakkoliv zpochybňovat - jednak mu to bez dalšího nepřísluší, jednak stěžovatel sám věcnou argumentaci tento závěr zpochybňující v ústavní stížnosti ve skutečnosti ani nepřináší.
12. Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy náležitě zjistily skutkový stav, provedly v dostatečné míře stěžovatelem navrhované důkazy a dospěly ke zcela akceptovatelnému právnímu hodnocení a výkladu podústavního práva. Dostatečně vysvětlily rovněž neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů (ve věci tak např. nebylo pochyb o tom, že stěžovatel a žalobkyně byli přátelé, takže nebylo třeba se tímto aspektem zvlášť zabývat; stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, jak měla žalobkyně zneužít jeho důvěry, když finanční prostředky v jeho prospěch skutečně poskytla).
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu