ECLI:CZ:US:2020:3.US.995.20.1
sp. zn. III. ÚS 995/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Brejníka, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 2693/2019-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 č. j. 62 Co 336/2018-164 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. dubna 2018 č. j. 9 C 28/2016-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Markéty Čacké a 2) RNDr. Heleny Čacké, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a bylo zasaženo i do práv zakotvených v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9. 4. 2018 č. j. 9 C 28/2016-133, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 6. 2019 č. j. 9 C 28/2016-187, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení, že bytová jednotka v tomto výroku blíže specifikovaná (dále též "předmětná bytová jednotka") byla ke dni 10. 4. 2010 ve výlučném vlastnictví Marie Brejníkové [matky stěžovatele a druhé vedlejší účastnice řízení (druhé žalované - stěžovatelovy sestry); dále též také "dárkyně"]. Výrokem II. přiznal vedlejším účastnicím řízení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 38 187,60 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne12. 12. 2018 č. j. 62 Co 336/2018-164 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit oběma vedlejším účastnicím řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 13 455 Kč. Městský soud po právní stránce uzavřel, že platnou darovací smlouvou ze dne 21. 6. 2000 přenechala dárkyně první vedlejší účastnici řízení [své vnučce (první žalované)] předmětnou bytovou jednotku se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu [srov. §628 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")]. Městský soud dovodil, že důvody, pro které požádala dárkyně první vedlejší účastnici řízení o vrácení daru, nenaplňovaly hypotézu §630 obč. zák. Jinak řečeno, nebylo prokázáno, že by se první vedlejší účastnice řízení k dárkyni nebo členům její rodiny chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy (§630 obč. zák.). Namítal-li stěžovatel až v odvolacím řízení neplatnost darovací smlouvy, městský soud se tímto tvrzením nezabýval, neboť šlo o nepřípustné novum.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2020 č. j. 33 Cdo 2693/2019-202 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Poukázal nejprve na to, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaných vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc (tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému). Označením (identifikací) závadného chování obdarovaného ve výzvě k vrácení daru je dán okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování. Provedeným dokazováním bylo přitom zjištěno, že první vedlejší účastnice řízení dárkyni pomáhala (uklízela, nakupovala, připravovala jídlo), jakož i to že spolu s druhou vedlejší účastnicí řízení o ni až do smrti (5. 10. 2012) pečovala, starala se o její domácnost a žádného podvodu, případně psychického týrání se nedopustila. Na druhou stranu to byl i stěžovatel, který odmítal s druhou vedlejší účastnicí řízení (svojí sestrou) a její rodinou obnovit vztahy alespoň na úrovni korektnosti. V tomto směru nemohla uspět dovolací námitka, že soudy nezjišťovaly a právně nehodnotily chování první vedlejší účastnice řízení vůči stěžovateli jako členu rodiny dárkyně, jestliže důvodem žádosti o vrácení daru nebylo tvrzení o morální závadnosti takového chování. Stěžovatel se rovněž mýlil, obviňoval-li městský soud, že opomenul posoudit skutečnosti zjištěné dokazováním v řízení před obvodním soudem z hlediska námitky neplatnosti darovací smlouvy. Platí totiž, že k (absolutní) neplatnosti právního úkonu přihlíží soud z úřední povinnosti, ale jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod (absolutní) neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výše uvedeným rozhodnutím. Obecným soudům vytýká, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [srov. nález ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 295/10 (N 185/67 SbNU 231; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] nerespektovaly projevenou vůli dárkyně k odvolání daru. Poukazuje na to, že se dárkyně trápila situací v rodině a v této souvislosti rekapituluje celou řadu v řízení provedených důkazů (zejména dopisů dárkyně adresovaných první i druhé vedlejší účastnici řízení). Rovněž poukazuje na vlastnoruční závěť sepsanou dárkyní, podle níž bylo prioritou spravedlivé uspořádání vztahů v rodině. Z uvedených důkazů dovozuje, že vůlí dárkyně bylo vypořádat své potomky tak, aby byli poděleni rovným dílem, pročež když nedošlo k vypořádání mezi stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí řízení, cítila se obelhaná a podvedená. Stěžovatel poukazuje i na další okolnosti darování (např. skutečnost, že první vedlejší účastnice řízení byla obdarována necelé čtyři měsíce po nabytí zletilosti, přičemž předmětnou bytovou jednotku pro sebe nepotřebovala, zatímco dárkyně v bytě i nadále bydlela). Dále obecným soudům vytýká, že nevzaly v úvahu ujednání o finančním vyrovnání, jakožto ujednání o nepojmenované smlouvě podle §51 obč. zák., jejíž porušení bylo dárkyní vnímáno jako hrubé porušení dobrých mravů. Nejvyššímu soudu konečně vytýká, že se nevypořádal s argumentací stěžovatele ohledně neplatnosti darovací smlouvy ve vztahu ke koncentraci řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovateli lze dát v jeho obecných tezích, které se týkají potřeby respektu k autonomii vůle, výkladu obsahu vůle či přednosti takového výkladu, který nezakládá neplatnost právního úkonu (jednání), před takto projevenou vůlí, samozřejmě zapravdu. Nicméně v poměrech nyní posuzované věci a s ohledem na jeho argumentaci nelze tyto úvahy aplikovat.
9. Základem ústavní stížnosti je totiž především stěžovatelova představa o právním významu chování zejména druhé vedlejší účastnice řízení, které mělo způsobit naplnění hypotézy §630 obč. zák. a vzniku nároku na vrácení daru od první vedlejší účastnice řízení. Tato představa se zejména soustředila do posouzení, zda toto jednání druhé vedlejší účastnice řízení může dosáhnout intenzity hrubého porušení dobrých mravů, které by umožňovalo dárkyni domáhat se vrácení daru podle §630 obč. zák. po první vedlejší účastnici řízení (vnučce dárkyně), která se ovšem na jednání, které nevedlo k urovnání vztahů v rodině podle představ dárkyně, nikterak nepodílela, což bylo v řízení prokázáno. Takto postavená stěžovatelova argumentace tedy skutečně nemohla vést k naplnění hypotézy stanovené v §630 obč. zák.
10. Je notorietou, že předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru nebylo podle §630 obč. zák. jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu bylo možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů se zřetelem na značnou intenzitu a váhu (je-li uskutečněno jedním činem) nebo soustavnost a dlouhou dobu (např. fyzické násilí, hrubé urážky, neposkytnutí pomoci atd.). Rozhodující nebyl subjektivní pocit dárce, ale okolnost, že takové jednání obdarovaného bylo možno objektivně posoudit jako hrubě porušující dobré mravy. V nyní posuzované věci nebylo obecnými soudy zjištěno, že se první vedlejší účastnice řízení, jakožto obdarovaná, jakkoliv provinila proti podmínkám daru stanoveným dárkyní. Naopak v řízení bylo prokázáno, že se spolu s druhou vedlejší účastnicí řízení o dárkyni starala, nakupovala jí a pečovala o ni až do její smrti. Skutečnost, že mezi stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí řízení zřejmě nebyly vztahy urovnány podle představ dárkyně, nemůže jít na vrub první vedlejší účastnici řízení.
11. Ústavní soud shledává, že obecné soudy v posuzované věci zkoumaly naplnění předpokladů pro vznik práva stěžovatele na vrácení darů. Jestliže dospěly ke skutkovým zjištěním, že první vedlejší účastnice svým chováním neporušila hrubě dobré mravy, je jejich právní závěr vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby plně v souladu s principy ovládajícími civilní řízení a adekvátní příslušným hmotněprávním skutkovým podstatám (srov. §630 obč. zák.).
12. Nejvyšší soud se konečně vyjádřil i k argumentaci stěžovatele týkající se koncentrace řízení a jím až v odvolacím řízení uplatněného tvrzení o absolutní neplatnosti darovací smlouvy. Ani z tohoto pohledu nelze spatřovat pochybení, které by mělo mít za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Stěžovatelovy námitky směřovaly převážně pouze proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení včetně procesu dokazování, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi těchto soudů. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesl žádný ústavněprávně relevantní argument a pohybuje se vesměs jen v rovině podústavního práva.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu