ECLI:CZ:US:2020:4.US.1012.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1012/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Trtíka, CSc., zastoupeného Mgr. Markétou Špalkovou, advokátkou, sídlem Hnězdenská 585/14, Praha 8 - Troja, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 191/2020-184, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu označeného v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku dvou soudních řízení v celkové částce 276 000 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 1. 2019 č. j. 29 C 150/2017-115 žalobu zamítl, shledav důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě dospěl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k závěru, že jsou dány důvody pro změnu napadeného rozsudku, a proto rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 70 Co 136/2019-153 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že konstatoval porušení stěžovatelova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 93 K 82/2000, ve zbytku, tj. v zamítnutí žaloby o zaplacení nemajetkové újmy, ho potvrdil. Městský soud poučil stěžovatele o přípustnosti dovolání, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Rozsudek městského soudu (v části výroku zamítajícím jeho žalobu a ve výroku o nákladech řízení) stěžovatel napadl dovoláním, v němž předně uvedl, že jeho přípustnost je dána v rozsudku městského soudu. Dále sdělil, že "dovolání je podáváno dle ust. §237, §241a odst. 1 o. s. ř., jelikož spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Posléze se obsáhle věnoval jeho odůvodnění, které rozdělil na části označené "K otázce zásadního významu pro žalobce", "Celková délka řízení", "Složitost řízení", "Jednání poškozeného" a "Postup orgánů veřejné moci". Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2020 č. j. 30 Cdo 191/2020-184 (s nesprávným vročením napadeného rozsudku městského soudu v záhlaví) dovolání odmítl pro jeho vady jako neprojednatelné. Výslovně konstatoval, že dovolání - přes jeho obšírnost - neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel v něm nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. V další části odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel se mýlí, spojuje-li přípustnost dovolání s tím, že jej odvolací soud v písemném vyhotovení napadeného usnesení poučil o tom, že proti jím vydanému rozhodnutí je přípustné dovolání, a že jeho přípustnost - opět oproti mínění stěžovatele - nemůže být spojena ani s tím, že napadené rozhodnutí má pro něj zásadní význam; takový důvod přípustnosti dovolání zákon nezná.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud při posuzování bezvadnosti dovolání postupoval příliš formálně. Má za to, že z dovolání bylo zcela zřejmé, v čem konkrétně spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť podle něj obvodní soud a následně i městský soud pochybily při řešení otázky týkající se způsobu či formy přiměřeného zadostiučinění jakožto satisfakce za porušení jeho práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když při řešení předmětné věci se městský soud "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a soudu ústavního", rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá vzhledem k obsahu soudního spisu oporu v provedeném dokazování, a ve skutkově podobných věcech bylo rozhodováno odlišně, aniž by v odůvodnění řádně a přesvědčivě odvolací soud vysvětlil důvody takového rozhodnutí.
6. V další části stěžovatel popisuje skutkové okolnosti a shrnuje dosavadní řízení. Kromě jiného tvrdí, že již v odvolání poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2500/17 (pozn.: N 193/87 SbNU 189) o porušení práva na spravedlivý proces (sc. práva na řádný soudní proces) v situaci, kdy se dovolatel domnívá, že odvolací soud se odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, tudíž nejde o vadu dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek městského soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (přiloženého k ústavní stížnosti) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu o jeho vadnosti, protože stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel v dovolání neuvedl žádnou otázku hmotného práva nebo procesního práva (viz §237 o. s. ř.), ani žádnou takovou otázku vztahující se k ochraně základních práv a svobod, na které by závisel rozsudek městského soudu a při jejímž řešení by se tento soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
10. Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání stěžovatele lze sice dovodit jeho snahu o ochranu svých zájmů, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i nerespektování zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (ve třetím čtvrtletí roku 2019) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho tehdejší právní zástupkyni, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (viz výše zmíněné stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Důvodná není ani stěžovatelova námitka využívající závěry z nálezu sp. zn. I. ÚS 2500/17 (viz výše bod 6.), neboť v jeho dovolání není jediný odkaz na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu