ECLI:CZ:US:2020:4.US.104.20.1
sp. zn. IV. ÚS 104/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. 7 Tdo 943/2019-474, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2019 č. j. 8 To 63/2019-419 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 22. ledna 2019 č. j. 6 T 84/2018-380, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že přes uložený zákaz řízení řídil po užití návykových látek (zejména metamfetaminu) motorové vozidlo, v němž se následně pokoušel dlouhou dobu ujíždět policejní hlídce (ujel zhruba 50 km průměrnou rychlostí 130 km/h) riskantním a protiprávním způsobem jízdy, jímž způsobil dopravní nehodu, při níž se zranil spolujezdec z jeho vozidla, a byla způsobena škoda na druhém vozidle 132 822 Kč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozeným částky ve výši 142 981 Kč a 14 836 Kč s příslušenstvím. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědecké výpovědi jednoho ze zasahujících policistů, který stěžovatele znal již v minulosti, nepřímo pak z výpovědí dalších policistů, a z kamerového záznamu z policejního auta, na němž je celá jízda zachycena.
3. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o nichž Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozhodl tak, že zrušil výrok o trestu odnětí svobody a nově sám uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let a devíti měsíců. Stěžovatelovo odvolání pak zamítl. Ve skutkových a právních závěrech se krajský soud ztotožnil se závěry soudu okresního a vyhodnotil klíčovou výpověď jako věrohodnou, neboť žádný obhajobou předložený důkaz její věrohodnost reálně nezpochybnil. Mezi všemi provedenými důkazy pak neexistuje žádný rozpor a stěžovatelova vina jimi byla jednoznačně prokázána.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění neshledal v závěrech soudů nižších stupňů žádný rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho námitkami, že by v inkriminovaný okamžik vozidlo řídil. Z klíčové svědecké výpovědi (natož těch dalších) taková skutečnost nevyplývá. Z toho důvodu jsou závěry obecných soudů o stěžovatelově vině v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Zmíněný klíčový svědek je navíc dle stěžovatele podjatý, neboť se v minulosti podílel na šetření trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel s ním měl v tomto směru řadu neshod a podával podnět k prošetření jeho postupu. Podrobnosti těchto neshod odmítly soudy prokázat. Z dalších důkazů pak vyplynulo, že svědek je vůči stěžovateli naplněn záští a vypovídal tak, aby stěžovateli přitížil. Dále nebylo prokázáno, že by v rozsudku popsaný skutek byl vůbec trestným činem. Ani touto námitkou se však Nejvyšší soud nezabýval. V důsledku toho došlo mimo jiné i k zásahu stěžovatelova práva na ochranu majetku, neboť mu byla neoprávněně (bez důkazní opory) uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
10. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však soudy dostatečně vypořádaly a lze tak odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Není úkolem Ústavního soudu, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nespadá do kognice Ústavního soudu.
11. Stěžovatel byl v souladu s ústavním pořádkem odsouzen na základě přímé svědecké výpovědi a řady nepřímých důkazů, které tuto výpověď potvrdily. Naopak žádný z důkazů (s výjimkou stěžovatelovy osamocené výpovědi) usvědčující výpověď nezpochybnil (ani výpověď spolujezdce). Stěžovatelovy poukazy na možnou podjatost svědka jsou v tomto směru nepodstatné, neboť především z právního hlediska se od svědka nepodjatost (pochopitelně) nevyžaduje, přičemž věrohodnost této výpovědi byla podepřena dalšími nepřímými důkazy. Dále šlo ze strany stěžovatele o ničím nepodložené spekulace (navíc vyvrácené rádiovou komunikací policistů). Prosazení stěžovatelových názorů by ve svém důsledku znemožnilo, aby policisté mohli vyšetřovat trestnou činnost jim známých recidivistů a o této případně následně svědčit. Soudy logicky vyvrátily všechny ostatní skutkové verze, pročež je stěžovatelovo odsouzení zcela souladné z ústavními principy. Dostatečně určitě pak soudy vyhodnotily i samotnou trestnost stěžovatelova jednání, která je z popisu skutku (včetně konkrétních ohrožení dalších účastníků silničního provozu) zjevná.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu