ECLI:CZ:US:2020:4.US.1055.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1055/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2020 č. j. 18 Co 44/2020-M71, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a M. K., nezletilých N. K. a D. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a stručný souhrn předchozího řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby bylo zrušeno rozhodnutí označené v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho základní právo a svoboda zaručené dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel podal návrh na vydání předběžného opatření o úpravu výchovy a výživy, na dobu před a po rozvodu manželství, nezletilých dětí N. K. a D. K., kterému bylo vyhověno usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2020 č. j. 99 Nc 124/2019-M55, 24 P a Nc 29/2020. K odvolání matky bylo vyhovující usnesení okresního soudu zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2020 č. j. 18 Co 44/2020-M71 s odůvodněním, že podmínky pro vydání předběžného opatření nebyly splněny.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá porušení ústavně zaručeného práva na "spravedlivý proces". Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podmínky pro vydání předběžného opatření byly splněny. Jednak řízení probíhá po dlouhou dobu bez hmatatelného výsledku, matka se stěžovatelem nespolupracuje při výchově dětí, určuje styk s dětmi, manipuluje s dětmi a hrozí nevratné narušení vztahu dětí k otci, péči o děti přenechává babičce, namísto toho, aby umožnila otci o děti pečovat. Krajský soud se v odvolacím řízení vůbec nevypořádal s tvrzeními stěžovatele a důkazy, které soudu předložil, a to, že má být zaručeno vzájemné právo obou rodičů a nezletilých dětí na styk a rozvoj existujících rodinných vazeb. Krajský soud v řízení porušil procesní práva otce tím, že mu neumožnil vyjádřit se k námitce podjatosti do 14 dnů a rozhodl. Odůvodnění zamítavého rozhodnutí krajský soud opřel dílem o nepodložené a dílem o absurdní závěry, nezabýval se stavem ke dni vydání rozhodnutí, proto je dle přesvědčení stěžovatele nepřezkoumatelné pro rozpor s §153 odst. 1, §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
4. Stěžovatel argumentoval nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) ohledně opomenutých důkazů a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a v souladu se zákonem o Ústavním soudu je přípustná dle §75 odst. 1 téhož zákona a contrario, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
7. Ústavní stížností je napadeno rozhodnutí krajského soudu o předběžném opatření. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, přesto taková rozhodnutí podrobuje jen tzv. omezenému testu ústavnosti, tj. z pohledu, zda takové rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), bod 12. odůvodnění; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Důvod tohoto přístupu spočívá ve faktu, že rozhodnutím o předběžném opatření jsou práva a povinnosti upraveny pouze dočasně a podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Regulace práv a povinností předběžným opatřením může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností.
9. Ústavní soud konstatuje, že usnesení krajského soudu mělo zákonný podklad v ustanoveních upravujících odvolací řízení dle §220 občanského soudního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání předběžného opatření dle §102 naplněny nebyly, vycházel z jiného právního názoru než okresní soud, proto usnesení změnil a návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl. Napadené usnesení bylo vydáno k tomu věcně příslušným krajským soudem. Tyto skutečnosti stěžovatel ani nezpochybňuje.
10. Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení bylo projevem svévole a v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, kdy musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované soudy, veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány.
11. Stěžovatel namítal, že krajský soud nezjišťoval názor nezletilých a předběžné opatření zamítl. Ústavní soud již mnohokráte rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se ve všech záležitostech, které se jej dotýkají dle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
12. V nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. II. ÚS 1931/17, bodech 38. a 39. odůvodnění, Ústavní soud zdůraznil, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých před vydáním předběžného opatření o péči či styku s nimi neplatí absolutně. Je však třeba vycházet z toho, že právo vyjádřit se, které přísluší dítěti schopnému formulovat své vlastní názory, platí v jakémkoli řízení, které se jej týká. Tato množina řízení přitom má být vykládána spíše extenzivně. Naopak neumožnění dítěti uplatnit zmíněné právo připadá v úvahu jen tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, či pro příliš útlý věk dítěte. Ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 1931/17 se dále uvádí, že není důvodu, proč by per se mělo z této množiny být vyňato řízení o nařízení předběžného opatření ve věcech péče o nezletilé. Vhodné je dodat, že ačkoli z dopadu čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte není per se vyloučeno ani rozhodování o návrhu na předběžné opatření o péči o ně či styku, rozhodnutí o takovém návrhu je nutno učinit rychle (§75c odst. 2 občanského soudního řádu), i o odvolání proti rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je třeba rozhodnout bezodkladně [nález ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 (N 76/85 SbNU 325)]. Podle §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu předběžným opatřením může být účastníkovi uloženo zejména, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření tedy lze častěji než v jiných řízeních předpokládat, že nutnost rychlého rozhodnutí neumožní zjišťovat názor dítěte.
13. V posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že nebylo v zájmu nezletilých, aby zatímně upravil poměry účastníků k návrhu stěžovatele. Krajský soud se nejdříve vypořádal s námitkou podjatosti matky vůči všem soudcům krajského soudu, neboť stěžovatel je zaměstnán na pozici soudce a vedoucí správního úseku krajského soudu. K matkou vznesené námitce podjatosti nebylo možno přihlédnout z důvodu, že pokud běžné kolegiální vztahy soudců nepřekračují běžný pracovně kolegiální rámec, nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení. Krajský soud konstatoval, že vztahy soudců senátu 18 Co vyřizujících věc stěžovatele běžný kolegiální rámec nepřesahují a není tak v rozporu s právem na řízení před nezávislým soudním orgánem. Krajský soud hodnotil dosavadní průběh vztahů mezi stěžovatelem, nezletilými dětmi a chováním matky, neshledal důvod, aby bylo vydáno předběžného opatření dle §102 odst. 1 občanského soudního řádu, protože nebyl nárok osvědčen. Rozchod rodičů a jejich neshody ohledně způsobu další péče o nezletilé děti bez dalšího nenaplňují potřebu zatímní úpravy poměrů.
14. Ústavní soud konstatuje, že krajskému soudu umožňoval obsah soudního spisu si utvořit představu o názoru a přání nezletilých ve vztahu k předmětu navrženému předběžnému opatření. K návrhu stěžovatele probíhá řízení o úpravu péče a výživy nezletilých dětí pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů nezletilých. Stěžovatel požaduje, aby nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče rodičů. Matka zastává stanovisko, že děti mají být svěřeny do její péče a otci upraven širší styk s nezletilými. Ze zprávy opatrovníka, který provedl pohovor s nezletilými dětmi dne 13. 5. 2019, vyplynulo, že obě nezletilé děti se vyjádřily tak, že jim vyhovuje být v péči matky a s otcem se pravidelně stýkat. Řízení u okresního soudu není dosud skončeno a v jeho dalším řízení bude prováděn i vypracovaný znalecký posudek. Okresní soud si tak může učinit představu o názorech a přáních nezletilých. Námitku stěžovatele, co se týče nedostatečnosti zjištění názorů nezletilých, shledal Ústavní soud nedůvodnou. Názor nezletilých byl sice zjištěn toliko prostřednictvím jejich opatrovníka a nicméně Ústavní soud, nepovažoval tento postup za neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
15. Jak již bylo výše objasněno, předběžná opatření Ústavní soud podrobuje pouze tzv. omezenému testu ústavnosti, při němž dále zkoumá, zda rozhodnutí není projevem svévole. Za svévoli lze považovat též porušení práva na soudní ochranu, ovšem pouze v extrémní poloze [viz nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527), bod 14.]. Ústavní soud uvážil skutečnost, že krajský soud si mohl učinit představu o přání nezletilých. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo, svévoli. Zdůrazňuje přitom, že o svévoli by šlo jen v případě extrémního porušení práva na soudní ochranu. Argumentaci stěžovatele nálezem ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 neshledal Ústavní soud případnou.
16. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu