ECLI:CZ:US:2020:4.US.1078.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1078/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Drdly, Dr., MBA, LL.M., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2020 č. j. 16 Co 217/2019-70 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 13 C 235/2019-57, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti NC Line a. s., sídlem Komenského náměstí 233, Suchdol nad Odrou, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora označených usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na "spravedlivý proces" (sc. - na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jí napadených usnesení se podává, že k uvedenému zásahu mělo podle stěžovatele dojít v rámci řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatel se v řízení vedeném Okresním soudem v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2018, dané stěžovateli vedlejším účastníkem a doručené stěžovateli dne 3. 6. 2019, na jejímž základě mělo ze strany vedlejšího účastníka dojít k jednostrannému ukončení pracovního poměru se stěžovatelem pro údajnou nadbytečnost podle §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud rozhodl o zastavení řízení z důvodu údajné překážky litispendence, neboť stěžovatel v téže věci již podal žalobu dne 1. 4. 2019. Dále přiznal vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že usnesení okresního soudu potvrdil a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Současně stěžovatele poučil, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že proti usnesení krajského soudu podal dne 14. 4. 2020 dovolání, neboť se domnívá, že překážka litispendence nebyla posouzena správně, protože vedlejší účastnice mu zaslala totožnou výpověď (jako původní výpověď ze dne 23. 10. 2018) znovu, a to poštou s datem doručení dne 3. 6. 2019. Proto nemohlo dojít k zhojení neúčinného doručení výpovědi ze dne 23. 10. 2018. Stěžovatel tak z opatrnosti podal souběžně s ústavní stížností i dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Zároveň však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podání ústavní stížnosti je tedy namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky v ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Je tak nevhodné i souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti, kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Probíhá-li před obecnými soudy nadále řízení, ve kterém se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání i v jiných případech, k čemuž však není důvod.
8. Ústavní soud též zdůrazňuje, že toto jeho rozhodnutí stěžovatele nijak nepoškozuje. Nebude-li v řízení o dovolání úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové (v níž lze zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení), a to i kdyby jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovateli tímto postupem nehrozí ani zmeškání lhůt. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž v případě, že mimořádný opravný prostředek byl rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
9. Protože posouzení přípustnosti dovolání přísluší podle §239 o. s. ř. Nejvyššímu soudu, není možno stěžovateli klást jeho postup s ohledem na potřebu respektování shora uvedené zásady subsidiarity ústavní stížnosti k tíži. Ústavní soud zdůrazňuje, že samotné poučení přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3446/14), stejně jako ji nemůže vyloučit. Pro stěžovatele proto takový postup nemůže mít za následek odepření přístupu k Ústavnímu soudu (tzv. denegatio iustitiae) v případě, že po skončení řízení před Nejvyšším soudem podá ústavní stížnost. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud bude odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání i ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů nižšího stupně.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj