ECLI:CZ:US:2020:4.US.109.19.1
sp. zn. IV. ÚS 109/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kafky, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Ads 11/2018-50, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2017, č. j. 75 Ad 25/2016-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se svojí žádostí u ministryně práce a sociálních věcí (dále jen "ministryně") domáhal odstranění tvrdosti zákona, která se podle stěžovatele u něj projevila tím, že mu byl přiznán starobní důchod, do jehož výpočtu nebyla promítnuta doba péče o stěžovatelova tchána od 1. 4. 2006 do 30. 9. 2006 jako doba, která se při výpočtu osobního vyměřovacího základu vyloučí a nesnižuje průměrný výdělek v ostatních dobách (dále jen "vyloučená doba"), a dále tím, že mu do vyměřovacího základu nebyla zahrnuta částka vyplývající z dobrovolného pojištění, které v témže období platil. Ministryně stěžovatelově žádosti o odstranění tvrdosti zákona částečně vyhověla (dále jen "rozhodnutí ministryně"). Shledala tvrdost zákona v tom, že v důsledku §16 odst. 8 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění, nebyla doba péče o osobu blízkou žalobci hodnocena jako doba vyloučená. Proto ministryně rozhodla, že se pro účely výpočtu procentní výměry starobního důchodu započte stěžovateli předmětné období jako doba vyloučená. Na zhodnocení vyměřovacího základu, který žalobce získal za totéž období dobrovolnou účastí na důchodovém pojištění, však ministryně odstranění tvrdosti nevztáhla.
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") promítla rozhodnutí ministryně do svého rozhodnutí ze dne 4. 5. 2016 a s účinností od 1. 12. 2015 přiznala stěžovateli vyšší starobní důchod. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí námitky, protože nadále nesouhlasil s tím, že nebyl zhodnocen vyměřovací základ z dobrovolného pojištění a že mu byl důchod zvýšen až od 1. 12. 2015. Tyto námitky ČSSZ zamítla rozhodnutím ze dne 1. 8. 2016, proti kterému podal stěžovatel žalobu.
Stěžovatelovu žalobu krajský soud zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem, neboť ČSSZ postupovala v souladu s rozhodnutím ministryně, které je vyloučeno ze soudního přezkumu. Kasační stížnost v záhlaví uvedeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zamítl a nad rámec závěrů krajského soudu dodal, že jedinou cestou k nápravě byla v případě stěžovatele žádost o odstranění tvrdosti, se kterou stěžovatel uspěl, i když jen částečně. Jeho situace je nyní lepší než v době před podáním žádosti, i když stále ne taková, jak by si stěžovatel sám představoval. Nejde ale o situaci nezákonnou, a soudy zde už tak nemohou stěžovateli nijak vyhovět.
Stěžovatel namítá, že ministryně v jeho případě vybočila ze zákonného rámce, pokud o jeho žádosti o odstranění tvrdosti zákona rozhodla tak, že jí v části týkající se vyloučené doby vyhověla a ve zbývající části žádosti uvedla, jak má ČSSZ posoudit jeho dobrovolnou účast na důchodovém pojištění. K tomu není podle stěžovatele ministryně oprávněna, neboť může pouze buď tvrdost odstranit, nebo žádost zamítnout. Rozhodnutím ministryně došlo podle stěžovatele ke zcela zjevně nespravedlivému výsledku, kdy dobrovolná účast stěžovatele na důchodovém pojištění jde stěžovateli ve výsledku k jeho tíži oproti jiným osobám, jež by ve shodném případě účastny na takovém pojištění nebyly. Navíc byl závěr ministryně o dobrovolné účasti na důchodovém pojištění stěžovatele pouze součástí odůvodnění jejího rozhodnutí a ČSSZ ani soudy z něj proto neměly bez dalšího vycházet. Napadeným rozhodnutím stěžovatel také vytýká, že soudy neměly toliko odkázat na výluku rozhodnutí ministryně ze soudního přezkumu, ale měly zkoumat, zda se rozhodnutí ministryně netýká základních práv a svobod podle Listiny, což by znamenalo, že rozhodnutí ministryně soudnímu přezkumu podléhá. Podle stěžovatele rozhodnutí ministryně tím, že vybočuje ze zákonného rámce, do jeho základních práv zasahuje.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
Podstata námitek stěžovatele směřuje proti rozhodnutí ministryně. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu na odstranění tvrdosti zákona není právní nárok, a je tedy na zvážení ministryně, zda s přihlédnutím k okolnostem každého individuálního případu v konkrétní věci vyhoví či nikoliv. Protože zde neexistuje veřejné subjektivní právo stěžovatele na odstranění tvrdosti zákona, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel činností moci výkonné krácen (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 51/02 ze dne 19. 4. 2002 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 154/04 ze dne 23. 8. 2004; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z: www.nalus.usoud.cz). Pravomoci nezasahující do základních práv a svobod jednotlivců lze vyloučit ze soudního přezkumu (a contrario čl. 36 odst. 2 Listiny).
Proto jestliže ministryně v případě stěžovatele shledala důvody pro mimořádné řešení jeho situace cestou odstranění tvrdosti zákona tak, že předmětné období má být započteno jako doba vyloučená, aniž by se odstranění tvrdosti vztahovalo také na stěžovatelovu dobrovolnou účast na důchodovém pojištění, nedošlo - navzdory přesvědčení stěžovatele - k překročení zákonem stanovené kompetence ministryně a její rozhodnutí není svou povahou způsobilé zasáhnout do sféry veřejných práv stěžovatele. Pokud tedy správní soudy v rámci napadených rozhodnutí nepřezkoumávaly rozhodnutí ministryně s odkazem na §106 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, stanovící vyloučení rozhodnutí ministryně ze soudního přezkumu, neshledává Ústavní soud na jejich postupu nic protiústavního.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu