ECLI:CZ:US:2020:4.US.1102.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1102/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Dany Kirschové a 2. Pavla Palušky, zastoupených Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou, sídlem Na Květnici 1113/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2019 č. j. 26 Cdo 2058/2018-210 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2017 č. j. 12 Co 123/2017-143, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Společenství X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 31. 10. 2016 č. j. 33 C 274/2015-96 bylo stěžovatelům (jako žalovaným podílovým spoluvlastníků bytové jednotky) uloženo z titulu nedoplatků za vyúčtované dodávky služeb spojených s bydlením - tepla a teplé užitkové vody za roky 2013 až 2015 zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) společně a nerozdílně částku 135 834,60 s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení v částce 109 022,08 Kč.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil pouze tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 104 666 Kč, a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17 818,20 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojili stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl, a to dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost a zjevnou neopodstatněnost, přičemž stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 276 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že vytápění a ohřev teplé vody, který zajišťoval vedlejší účastník, byl neekonomický, a tak se rozhodli si jej zajištovat sami, a to pomocí plynového kotle, stavební povolení však bylo na základě námitek vedlejšího účastníka, který prý neodůvodněně odvolal svůj souhlas, zrušeno. Tento jeho postup stěžovatelé označují za šikanózní, přičemž tvrdí, že byl nastolen protiprávní stav a že v důsledku toho od svého záměru odstoupili a nyní vytápějí svůj byt elektrickými přímotopnými radiátory, čímž jim vzniká škoda, neboť elektřina je podstatně dražší než plyn.
6. V návaznosti na to stěžovatelé uvádějí, že vedle těchto nákladů by měli hradit služby, které jim vedlejší účastník vyúčtoval za období 2013 až 2015, a to náklady na ohřev teplé užitkové vody v jejich základní složce a dále náklady ústředního topení v jejich základní a spotřební složce, přičemž upozorňují, že tyto náklady za rok 2012 činily cca 36 000 Kč a že se soud nezabýval tím, že když byly vypočteny fikcí, jejich výše činí více než 48 000 Kč. Dle stěžovatelů výše spotřeby plní hlavně funkci sankční, a nikoliv kompenzační, a že jde o zneužití metody náhradního stanovení výše nákladů na tepelnou energii. Dle stěžovatelů nejde o případ podle §4 odst. 7 vyhlášky č. 372/2011 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, neboť oni svůj byt vytápějí přímotopy. Stěžovatelé, dovolávajíce se §2 písm. a) a b) uvedené vyhlášky, mají za to, že vedlejší účastník nemá nárok ani na spotřební, ani základní složku vyúčtovaných služeb. Současně odmítají odkaz soudu prvního stupně na §3 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, s tím, že tento zákon se nevztahuje na služby, které si příjemce zajišťuje bez účasti poskytovatele služeb (§1 odst. 3 téhož zákona), a oni si žádné služby písemně nesjednali. Soud prvního stupně měl nesprávně aplikovat právní normy, neboť ty dle stěžovatelů nedopadají na odpojené a dále nevytápěné bytové jednotky. Počínání vedlejšího účastníka má být dle stěžovatelů v rozporu se zákonem a v podstatě představuje bezdůvodné obohacení.
7. Dále stěžovatelé uvádějí, že z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá otázka, zda společenství vlastníků jednotek je oprávněno vnutit vlastníkovi bytové jednotky službu, kterou si neobjednal, a ani ji nepožaduje, kterou nepřijal a nekonzumoval a která nebyla sjednána, a tento vlastník je povinen ji zaplatit. Dle názoru stěžovatelů vedlejší účastník za pomoci obecných soudů nepřípustně zasáhl do jejich smluvní autonomie, neboť není oprávněn nařizovat (určovat), jakou službu mají vlastníci jednotek od společenství odebírat. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily otázku, zda demontáž topných těles, která jsou v jejich vlastnictví, a zajištění vytápění bytu elektrickými přímotopy vyžaduje stavební povolení a souhlas společenství vlastníků. Přitom poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015 č. j. 22 Cdo 613/2013 a tvrdí, že nedošlo (ani) k ohrožení výkonu vlastnického práva jiného vlastníka jednotky a že se v tomto ohledu jak odvolací, tak dovolací soud odchýlily od platné právní úpravy a ustálené rozhodovací praxe.
8. Stěžovatelé poukazují i na právo vlastníka stavebně upravovat svůj byt (§1175 odst. 1 občanského zákoníku, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018 č. j. 26 Cdo 886/2013), opakují, že na vztah mezi nimi a vedlejším účastníkem nelze aplikovat zákon č. 67/2013 Sb., protože si služby spočívající v dodávce tepla a teplé vody zajišťují sami, a tvrdí, že společenství vlastníků nemá vůči vlastníkům nadřazené postavení, a tudíž jim nemůže ukládat jiné povinnosti než ty, které byly schváleny shromážděním vlastníků, plynou ze stanov či ze zákona, přičemž žádné rozhodnutí shromáždění o povinnosti vlastníků odebírat teplo a teplou užitkovou vodu předloženo nebylo.
9. K argumentaci Nejvyššího soudu, vycházející ze specifické povahy vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví bytové jednotky a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu, pak stěžovatelé uvádějí, že nejde o společné části domu, resp. rozúčtování s tím nemá "nic společného", a že není zřejmé, proč by tato kombinace měla zakládat povinnost od společenství vlastníků odebírat službu, o kterou nemá zájem. Nejvyšší soud takto vyjadřuje svůj názor, že společenství vlastníků má nadřazené postavení. Dle stěžovatelů nerespektuje jejich vlastnická práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svého práva na řádný proces, přičemž vyjadřují nesouhlas s právním posouzením věci obecnými soudy a opakují argumentaci, kterou uplatnili v průběhu soudního řízení. Její podstatou pak je polemika s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo. Vzhledem k tomu, že obecné soudy danou věc "stanoveným postupem" projednaly, rozhodly o ní a své závěry ve svých rozhodnutích řádně zdůvodnily (přičemž se náležitě vypořádaly s námitkami stěžovatelů), není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, v čem konkrétně by porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva mělo spočívat. Možno dodat, že proces výkladu a použití podústavního práva - jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu - bývá stižen "kvalifikovanou vadu" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc anebo se dopustí neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Pochybení takové povahy však výslovně tvrzeno nebylo, a nebylo ani Ústavním soudem zjištěno.
13. Dovolávají-li se snad stěžovatelé vlastnického práva, poněkud pomíjejí úvahy Nejvyššího soudu, který vyšel z toho, že právo jednotlivého vlastníka bytové jednotky je (zcela logicky) omezeno právy ostatních vlastníků bytových jednotek (jako spoluvlastníků bytového domu), a následně vysvětlil, proč se dané omezení vztahuje i na stěžovatele, resp. proč jejich postup spočívající v odpojení radiátorů od stávajícího systému ústředního vytápění domu a zřízení individuálního vytápění (přímo) zasahuje do vlastnických práv ostatních vlastníků, tedy že ústřední vytápění jednotek tvoří vzájemně provázaný systém, kde změna ve vytápění třeba jen jedné jednotky má vliv na vytápění domu jako celku, neboť tím vzrůstají náklady na vytápění pro ostatní vlastníky jednotek. Jestliže pak zejména z §11 odst. 5 a §13 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů obecné soudy vyvodily, že stěžovatelé nebyli oprávněni bez souhlasu všech vlastníků jednotek (a stavebního povolení) danou změnu (stavby) provést, jde o výklad podústavního práva, který Ústavní soud hodnotí jako plně korespondující s normativním obsahem čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny.
14. Námitka stěžovatelů, že společenství vlastníků jednotek není oprávněno účtovat žádné náklady na ústřední topení a ohřev teplé užitkové vody, je postavena na tom, že jednání stěžovatelů bylo v souladu s právem, tento předpoklad je však z výše uvedených důvodů nesprávný, a tudíž není důvod ani zpochybňovat oprávnění vedlejšího účastníka vyúčtovat předmětné služby, jak plyne z vyhlášky č. 372/2001 Sb. a zákona č. 67/2013 Sb., kterému odpovídá povinnost stěžovatelů tyto služby hradit, zde pak ve výši stanovené způsobem zakotveným v těchto právních předpisech (ostatně pokud by tomu tak nebylo, stěžovatelé by k újmě ostatních vlastníků jednotek těžili ze svého protiprávního jednání a výše uvedené závěry by ztratily svůj význam). Tyto i další námitky stěžovatelů byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích a Ústavní soud stěžovatele na příslušné úvahy obecných soudů pro stručnost odkazuje s tím, že se s nimi plně ztotožňuje.
15. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu