ECLI:CZ:US:2020:4.US.1109.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1109/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem, sídlem Laubova 1729/8, Praha 3 - Vinohrady, proti Evropskému zatýkacímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 4. prosince 2019 pod sp. zn. 17 T 18/2016, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 8. 2018 č. j. 17 T 18/2016-8888 uznán vinným dvojnásobným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), účinného do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, účinného do 1. 10. 2017, zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev v trvání osmi let.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 3. 2019 sp. zn. 3 To 111/2018 zamítnuto jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
4. Dne 4. 12. 2019 vydal krajský soud pod sp. zn. 17 T 18/2016 na stěžovatele Evropský zatýkací rozkaz.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dlouhodobě žije mimo území České republiky, nikdy se nevyhýbal trestnímu řízení ani nástupu do výkonu trestu odnětí svobody a s orgány činnými v trestním řízení plně spolupracoval. Tvrdí, že nikdy neuprchl ani se neskrýval, pouze pobýval na známém místě na území cizího státu. Je toho názoru, že nebylo nutné vést proti němu řízení jako proti uprchlému ani vydávat Evropský zatýkací rozkaz, pro jehož vydání nebyly splněny zákonné podmínky. Podle stěžovatele byl Evropský zatýkací rozkaz vydán předčasně a protiprávně a nebyl bez zbytečného odkladu soudem zrušen poté, co byl v zahraničí zadržen a bylo zahájeno řízení o jeho vydání. Má za to, že v odůvodnění Evropského zatýkacího rozkazu není dostatečně vyloženo, z jakých důkazů a z jakých prokázaných skutečností vychází a na jakých procesních úvahách spočívá. Je přesvědčen, že takové odůvodnění zakládá též nepřezkoumatelnost rozhodnutí, které posléze vede k protiústavnímu omezení jeho osobní svobody v zahraničí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu posuzující ústavní stížnosti proti příkazu k zatčení, resp. evropskému zatýkacímu rozkazu či mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, podle níž jsou takové ústavní stížnosti odmítány jako nepřípustné podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, tedy bez věcného přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3453/13, ze dne 18. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 3327/09, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). V uvedených rozhodnutích je argumentováno na podporu závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti mimo jiné tím, že samotný evropský (či mezinárodní) zatýkací rozkaz je individuálním právním aktem a má povahu jedné z podmínek tvořících předpoklad pro konečný úsudek a realizaci výsostné jurisdikce kompetentních orgánů příslušného státu o vydání či nevydání obviněného (stěžovatele) do České republiky. Ústavní soud proto v případě ústavních stížností směřujících proti příkazu k zatčení a zatýkacímu rozkazu zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti orgánů činných v trestním řízení nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých procesních práv se stěžovatel jako fyzická osoba může domáhat v rámci probíhajícího trestního řízení, přičemž ústavního rozměru by mohl dosáhnout až faktický zásah do osobní svobody stěžovatele. Navíc se taková ingerence nejeví ani jako žádoucí, neboť by se Ústavní soud stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení vedeném českými orgány, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky.
7. Sama skutečnost, že soud vydal Evropský zatýkací rozkaz, nemohla relevantně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, které již byly legitimně omezeny pravomocným odsuzujícím rozsudkem.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj