ECLI:CZ:US:2020:4.US.1116.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1116/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky K. N., zastoupené opatrovnicí Janou Novákovou, bytem tamtéž, právně zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti II. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020 č. j. 70 Co 373/2019-381, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) J. N. 2) E. N., 3) Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, a 4) obchodní korporace Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení II. a III. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastníci 1) a 2) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejšímu účastníkovi 3) domáhali zaplacení částky 296 586,70 Kč. Uvedli, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 1997 č. j. 9 C 80/95-75 bylo rozhodnuto o odpovědnosti právního předchůdce vedlejšího účastníka 3) za nemajetkovou újmu způsobenou protiprávním jednáním při narození stěžovatelky, dcery vedlejších účastníků 1) a 2). Částka uplatněná žalobou představovala náklady na dopravu stěžovatelky k vyšetřením a procedurám, náklady spojené s léčbou a kompenzaci následků postižení stěžovatelky. Výrokem I. rozsudku obvodního soudu ze dne 6. 6. 2019 č. j. 6 C 118/2017-352 bylo řízení v části, kterým se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 124 818 Kč s příslušenstvím, zastaveno, stejně tak bylo III. výrokem zastaveno řízení v části, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastníci 1) a 2) domáhali zaplacení částky 32 158 Kč s příslušenstvím, a VI. výrokem v části, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastníci 1) a 2) domáhali zaplacení částky 7 797 Kč s příslušenstvím. Vedlejšímu účastníkovi 3) byla II. výrokem uložena povinnost zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení z částky 124 818 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 3. 2017 do 6. 4. 2017, IV. výrokem povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) úrok z prodlení z částky 32 158 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 3. 2017 do 6. 4. 2017, VII. výrokem povinnost zaplatit jim úrok z prodlení z částky 7 797 Kč ve výši 8,05 % ročně od 28. 3. 2017 do 18. 4. 2017, IX. výrokem povinnost zaplatit stěžovatelce částku 2 470 Kč s příslušenstvím a X. výrokem povinnost zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) částku 11 426 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu byla žaloba výroky V., VIII., XI., XII. a XIII. zamítnuta a dalšími výroky (XIV. až XVII.) bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti zaplatit soudní poplatek.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelka a vedlejší účastníci 1), 2) a 3) odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem částečně změnil XII. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že vedlejší účastník 3) je povinen stěžovatelce zaplatit částku 12 000 Kč s příslušenstvím, a XIII. výrok tak, že vedlejší účastník 3) je povinen zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) částku 27 918,60 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok). Výrokem II. městský soud rozhodl o nákladech řízení před obvodním soudem tak, že vedlejší účastníci 3) a 4) jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) každému částku 33 175,30 Kč a stěžovatelce částku 4 897,30 Kč. O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že vedlejší účastníci 3) a 4) jsou povinni zaplatit vedlejším účastníkům 1) a 2) každému částku 8 929,80 Kč a že vůči stěžovatelce se vedlejším účastníkům 3) a 4) náhrada nákladů nepřiznává (III. výrok). K nákladům stěžovatelky v řízení před obvodním soudem městský soud uvedl, že původně požadovala 296 586,70 Kč a úspěšná byla co do částky 154 342 Kč, tedy v rozsahu 52,04 %, čemuž odpovídá přiznání nákladů řízení v poměrné části představující 4,08 %. Jde-li o náklady odvolacího řízení, městský soud uzavřel, že byť stěžovatelka byla úspěšná pouze v částce 14 470 Kč, a procesně úspěšní vedlejší účastníci 3) a 4) by měli právo na poměrnou část náhrady nákladů odvolacího řízení, je třeba s ohledem na její zdravotní stav aplikovat §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a vedlejším účastníkům 3) a 4) jejich náhradu nepřiznat.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že městský soud svévolně aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Zdůrazňuje, že náklady léčení spolu s vedlejšími účastníky 1) a 2) žalobou uplatnila pouze z procesní opatrnosti, neboť soudní praxe není při jejich přiznávání jednotná (v této souvislosti poukázala na jiné rozhodnutí Krajského soudu v Praze). Konkrétně rozporuje závěr městského soudu, že náklady na péči v částce odpovídající jí pobíranému příspěvku na péči nejsou plněním, jehož výše závisí na uvážení soudu. Oporu pro své tvrzení spatřuje v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 25 Cdo 3094/2017-272, který v její právní věci uzavřel, že byla-li výše nákladů na osobně poskytovanou péči stanovena podle §136 o. s. ř., je povinností soudu při rozhodování o nákladech řízení postupovat podle §142 odst. 3 o. s. ř., který umožňuje i při částečném úspěchu ve věci přiznat jejich plnou náhradu. Stěžovatelka uvádí, že na toto rozhodnutí v odvolacím řízení poukázala, nicméně městský soud se s ním nijak nevypořádal. Zamítnutí žaloby v rozsahu částky odpovídající jí pobíranému příspěvku na péči podle stěžovatelky představuje projev volné úvahy soudu při stanovení výše nákladů na péči. K tomu doplňuje, že její nárok v rozsahu pobíraného příspěvku není samostatně vyčíslitelným nárokem, u nějž by bylo možné konstatovat úspěch či neúspěch ve věci, není proto možné v tomto rozsahu aplikovat §142 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s rozhodnutím o nákladech odvolacího řízení, když městský soud měl podle jejího názoru rovněž rozhodovat podle §142 odst. 3 o. s. ř., avšak přijaté rozhodnutí je opět projevem jeho volné úvahy zahrnující pomocná kritéria.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatelky s výší přiznaných nákladů řízení před obvodním soudem a s nepřiznáním nákladů odvolacího řízení. Je notorietou, že obecné pravidlo přiznání náhrady nákladů sporného řízení obsahuje §142 odst. 1 o. s. ř., podle nějž platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V případě pouze částečného úspěchu se podle §142 odst. 2 o. s. ř. náhrada nákladů poměrně rozdělí, popřípadě se vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, může soud podle §142 odst. 3 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení i v případě pouze částečného úspěchu ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení míry úspěchu ve věci i posouzení užití volné úvahy soudy o výši přiznaného plnění jsou předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zastává názor, že o nákladech řízení mělo být rozhodováno nikoliv podle §142 odst. 2 o. s. ř., obecně užívaného v případě částečného úspěchu ve věci, nýbrž podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše přiznaného plnění závisela na volné úvaze soudu. Touto otázkou, ať jde o řízení před obvodním soudem nebo o řízení odvolací, se zabýval již městský soud, a to k argumentaci stěžovatelky obsažené v odvolání. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že její názor, že výše nároku na náhradu nákladů na péči závisí na úvaze soudu, není správný. V této souvislosti doplnil, že stěžovatelka požadovala náhradu za péči, aniž zohlednila, že jí byl vyplácen státní příspěvek na péči. Z tohoto důvodu nebyla v podstatné části uplatněného nároku, konkrétně v částce 78 000 Kč, procesně úspěšná. Přímo ze stěžovatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 25 Cdo 3094/2017 vyplývá, že z celkového rozsahu náhrady nemajetkové újmy v podobě nákladů na péči o poškozeného je třeba odečíst příspěvek na péči, který poškozený za tímto účelem pobírá od státu. Závěr Nejvyššího soudu, kterého se dovolává stěžovatelka, že stanovil-li odvolací soud ve smyslu §136 o. s. ř. výši nákladů na osobně poskytovanou péči na základě své vlastní volné úvahy, měl při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postupovat zčásti též podle §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i při jen částečném úspěchu ve věci přiznat plnou náhradu, se však týkal jiné složky uplatněného nároku a Nejvyšší soud jej na jiném místě odůvodnění vyslovil v souvislosti s rozhodováním o nákladech odvolacího řízení. V nyní posuzované věci již obvodní soud (srov. bod 47. odůvodnění jeho rozsudku) při stanovení nákladů na péči o stěžovatelku ve smyslu ustálené rozhodovací praxe uvedl, že jde-li o částku 78 000 Kč, je nutné ji odečíst od jinak individuálně stanovené částky vypočítané za přiměřeného užití odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle vyhlášek Ministerstva práce a sociálních věcí. Tato částka totiž představuje příspěvek státu podle §7 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, právě za účelem zajištění sociálních služeb při zvládání základních životních potřeb na pomoc jiné osoby, tedy toho, co jako důvod podání žaloby uvedla stěžovatelka. Ústavní soud proto uzavírá, že v rozsahu částky 78 000 Kč nebylo zamítnutí žaloby projevem volné úvahy soudu, nýbrž důsledkem užití zákona o sociálních službách ve smyslu dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, proto užití §142 odst. 3 o. s. ř. v tomto rozsahu nebylo možné, a to ani před obvodním soudem ani v odvolacím řízení.
9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu