ECLI:CZ:US:2020:4.US.1177.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1177/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Hejcmana, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Mendíků 1396/9, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2019 č. j. 33 Cdo 382/2018-430, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti MONETA Money Bank, a. s., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho práva na "spravedlivý proces" (sc. - práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017 č. j. 96 Co 270/2015-389 (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 6. 2015 č. j. 30 C 326/2014-232) tak, že zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici (jako žalované) v řízení před finančním arbitrem zaplacení částky 605 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení), a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 30 456 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že tento soudní spor je dozvukem "poplatkové kauzy", která byla ukončena stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. Cpjn 203/2013, které se však vzápětí dostalo do rozporu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 30. 4. 2014 ve věci C-26/13. Tento rozpor vyvolal nutnost předložení předběžné otázky, jím podaný návrh však Nejvyšší soud ignoroval, což má být ve zjevném rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2607/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tím dle stěžovatele dal Nejvyšší soud Ústavnímu soudu možnost sjednotit českou judikaturu s judikaturou SDEU, vedle níž nemůže obstát. Tvrdí, že i dané stanovisko bylo použito chybně, neboť Nejvyšší soud ignoroval, že poplatek nebyl zahrnut v RPSN, a tudíž nelze tvrdit, že jde o cenu za úvěr a že tedy údaj o RPSN byl dle stěžovatele klamavý. Stěžovatel má za to, že posuzovaná věc jednoznačně má ústavněprávní význam a přesahuje jeho zájmy, neboť ovlivňuje miliony bankovních i dalších smluv, a případný nález má tudíž potenciál ovlivnit spotřebitelský trh v České republice a sladit českou judikaturu s judikaturou SDEU, a garantovat zde totožná práva, jako mají spotřebitelé jinde v EU. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že ujednání o poplatku bylo určité a transparentní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení soudního rozhodnutí ve sporu, jehož předmětem bylo peněžité plnění ve výši 605 Kč. Vzhledem k této skutečnosti jde očividně o zcela bagatelní věc, na čemž nic nemění, že soudnímu řízení předcházelo rozhodnutí finančního arbitra, jak stěžovatel upozorňuje. Stěžovatel dále tvrdí, že - posuzováno z kvalitativního hlediska - o bagatelní věc nejde pro přesah jeho individuálních zájmů, přičemž argumentuje tím, že řešená právní otázka bude mít dopad na řadu dalších právních vztahů, a to v situaci, kde zde má zjevně existovat potřeba "sladit" národní judikaturu s judikaturou SDEU. Nadto měl Nejvyšší soud pochybit, když se nevyjádřil k jeho návrhu na předložení předběžné otázky SDEU.
7. K prvně uvedené argumentaci se Ústavní soud již obsáhle vyjádřil ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), kde (ve stručnosti řečeno) konstatoval, že individuální přesah ústavní stížnosti, resp. obecného významu věci, jakožto předpoklad meritorního posouzení ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech, může být za daných okolností naplněn výlučně v případě nutnosti řešení otázek ústavněprávní povahy. Takovouto otázkou posuzování (ne)platnosti smluvních ujednání očividně není, neboť jde o otázku podústavního práva, na čemž nic nemění její spojitost s právem EU. O zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných pak lze - obdobně jako v případě intepretace a aplikace podústavního práva - uvažovat za předpokladu, že proces výkladu a použití práva EU či posouzení jeho dopadů do práva vnitrostátního nese známky libovůle či dokonce svévole, což ale není tento případ. Jen na doplnění Ústavní soud uvádí, že bylo-li výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu (zčásti) překonáno judikaturou SDEU, pozbylo - jako obsoletní - pro obecné soudy (v této části) "závaznosti".
8. Namítá-li stěžovatel nepoložení předběžné otázky SDEU, z napadeného rozsudku je patrno, že se Nejvyšší soud stěžovatelovou argumentací podrobně zabýval, přičemž s ohledem nejen na platnou právní úpravu, ale i právo EU a související judikaturu SDEU, zkoumal, zda standardizovaná klauzule umožňující jednostrannou změnu výše poplatku vedlejší účastnicí splňuje s ohledem na konkrétní okolnosti případu požadavek dobré víry, vyváženosti a transparentnosti, a v návaznosti na to také, zda lze příslušné zvýšení poplatku vedlejší účastnicí považovat za protiprávní. Byť se k tvrzenému návrhu (pozn.: z ústavní stížnosti neplyne, zda, resp. v jaké podobě stěžovatel takový návrh podal) Nejvyšší soud nevyjádřil, z odůvodnění napadeného rozsudku je dostatečně patrno, z jakých důvodů předběžná otázka nebyla SDEU předložena, tedy že výkladová pravidla (vodítka) pro posuzování daného typu smluvního ujednání již byla uvedeným soudem formulována (doktrína acte clair) a že nyní je na národních soudech, aby na základě nich s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem řešily každý jednotlivý případ. Ostatně si stěží lze představit, že by SDEU posuzoval každý individuální případ tam, kde účastník soudního řízení s příslušným posouzením národního soudu nesouhlasí.
9. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu