ECLI:CZ:US:2020:4.US.1203.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1203/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Petra Hodice, zastoupeného Mgr. Josefem Berkou, advokátem, sídlem bří Lužů 114, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 265/2018-199, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2017 č. j. 91 Co 125/2017-159 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. října 2016 č. j. 14 C 105/2014-131, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ESSOX, s. r. o., sídlem F. A. Gerstnera 52, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) neuhrazenou část úvěru spolu s dohodnutými úroky a úroky z prodlení v částce 40 874,31 Kč s příslušenstvím a dále nahradit náklady řízení ve výši 16 753,60 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 356,80 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť neobsahovalo zákonné náležitosti (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a také bylo podáno z jiného důvodu, který je stanoven v §241a odst. 1 o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se jednání nařízeného obvodním soudem z důvodu nemoci nemohl zúčastnit a že zaslal žádost o odročení, soud ale omluvu nepovažoval ani za včasnou ani za řádnou, v jednání pokračoval v jeho nepřítomnosti a o věci rozhodl. V odvolání poukázal na to, že se obvodní soud nevypořádal s jeho námitkou místní nepříslušnosti a námitkou započtení (pohledávkou, která mu vznikla v důsledku škody způsobené jednáním vedlejší účastnice), a ani s neprovedením jím navržených důkazů (kterými chtěl prokázat, že vedlejší účastnice nebyla oprávněna uzavřít s ním jakoukoliv smlouvu). Poukázal i na nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že šlo o tzv. formulářovou žalobu.
6. Stěžovatel upozorňuje i na to, že v dovolání namítal, že se městský soud odchýlil od ustálené praxe, přičemž se opřel o závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 33 Cdo 384/2015. Současně vymezil dovolací důvody s tvrzením, že došlo k odchýlení se od této praxe, a rovněž objasnil skutečnosti, které mohly mít výrazný vliv na rozhodování a způsobily porušení jeho práv. Má za to, že v dovolání skutečně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
7. Porušení svého práva na spravedlivý (sc. řádný) proces stěžovatel spatřuje v tom, že se z jednání nařízeného obvodním soudem omluvil, když omluvu s žádostí o odročení jednání z důvodu služební cesty, resp. nemoci na služební cestě, doručil dva dny před jednáním. Rozhodovací praxe je postavena na tom, že první včasná omluva z důvodu nemoci či služební cesty je s to vyvolat "řádnou omluvu" a s tím spojené další procesní kroky, zvláště když projevoval eminentní zájem na aktivním vystupování v řízení. Postup obvodního soudu má být proto v rozporu s principem právní jistoty.
8. Soudům nižšího stupně stěžovatel také vytýká, že se nezabývaly jeho námitkou místní nepříslušnosti. Konstatovaly pouze, že byla vznesena opožděně, ač ze spisového materiálu plyne opak. Porušeno mělo být jeho právo být slyšen (podle čl. 38 odst. 2 Listiny), jakož i právo na zákonného soudce. Pochybení Nejvyššího soudu má dle stěžovatele spočívat v tzv. přepjatém formalizmu, protože se očividně nezabýval obsahem dovolání, v němž přípustnost dovolání byla specifikována a rozvedena, přičemž pominul "subsumovat obsah dovolání pod přípustnost dovolacích důvodů".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti tomuto rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměl.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že se obsahem tohoto podání nezabýval a že (tudíž) jeho postup nese znaky tzv. přepjatého formalizmu.
13. Podaná ústavní stížnost se nevypořádává s důvody, pro které bylo stěžovatelem podané dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto. Jak patrno z jeho obsahu, v souvislosti s námitkou, že obvodní soud přes řádnou omluvu z nařízeného jednání toto neodročil, nýbrž jednal v jeho nepřítomnosti a ve věci rozhodl, stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2839/2008 a ze dne 30. 4. 2001 sp. zn. 20 Cdo 2056/2000 s tím, že obvodní soud jednal v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Z hlediska zákonných náležitostí dovolání tato argumentace však nemá žádný význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této otázky (procesního práva) postaveno (srov. §237 o. s. ř.). Nelze tudíž Nejvyššímu soudu vytknout, když shledal, že stěžovatel namítá vadu řízení, kterou by se mohl zabývat pouze v případě přípustného dovolání, jak plyne z §242 odst. 3 o. s. ř. K tomu dlužno uvést, že měl-li stěžovatel za to, že daným, údajně nesprávným postupem soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem, resp. že odvolací soud tvrzené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, pak se ochrany svých práv mohl domáhat žalobou pro zmatečnost směřující proti (pravomocnému) rozsudku odvolacího soudu (viz §229 odst. 3 o. s. ř.).
14. Obdobná situace nastala u dovolacího důvodu, jímž stěžovatel namítal místní nepříslušnost obvodního soudu. Místní nepříslušností se sice odvolací soud zabýval, nicméně dospěl k závěru, že stěžovatel danou námitku neuplatnil včas. V dovolání stěžovatel tento názor odmítl s tím, že ji vznesl již v prvním procesním kroku, a to ve "stanovisku" - v doplnění odůvodnění odporu. Stěžovatel sice současně poukázal na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 384/2015, nicméně se tak očividně stalo bez souvislosti s relevantní právní otázkou, tj. včasného uplatnění námitky místní nepříslušnosti, resp. intepretace a aplikace §105 o. s. ř.; v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu šlo totiž (primárně) o interpretaci §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a to ve spojení s §84 až 89a o. s. ř. Ostatně žádnou konkrétní právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit, v této souvislosti stěžovatel neformuloval (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). I v tomto případě je tudíž namístě závěr, že v dovolání byla "toliko" uplatněna vada řízení. Jde-li o další námitky, je zcela zjevné, že zákonem požadované náležitosti dovolání neobsahovalo.
15. Domáhá-li se však stěžovatel zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak je třeba konstatovat, že podáním vadného dovolání (viz výše) řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv k dispozici, tedy dovolání; proto je ústavní stížnost v této části podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná a přezkum napadených rozsudků obvodního soudu a městského soudu nelze provést [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně pak stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu