ECLI:CZ:US:2020:4.US.1221.19.1
sp. zn. IV. ÚS 1221/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Společenství vlastníků X, právně zastoupeného JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem, sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. února 2019 č. j. 10 Co 57/2019-45 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 28. ledna 2019 č. j. 46 C 189/2018-34, za účasti Okresní soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 34 423 Kč s příslušenstvím.
2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti Konstantinu Ignashinovi domáhal zaplacení nedoplatku z vyúčtování služeb bytu. Z důvodu zpětvzetí žaloby Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") řízení zastavil (výrok I.), žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vrátil mu část zaplaceného soudního poplatku ve výši 722 Kč (výrok III.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci okresní soud s poukazem na §142a odst. 1 o. s. ř. konstatoval, že stěžovatel zaslal žalovanému předžalobní výzvu k plnění na adresu bytové jednotky v M., ačkoliv mu bylo známo, že se zde žalovaný nezdržuje, přičemž adresu žalovaného v Uzbekistánu znal, neboť tam v dubnu 2018 zaslal vyúčtování zálohových plateb a tuto adresu uvedl též v návrhu na zahájení řízení ze dne 31. 8. 2018. Podle okresního soudu mohl stěžovatel soudnímu sporu předejít, pokud by předžalobní výzvu doručil na adresu žalovaného v zahraničí, neboť žalovaný na ní byl kontaktní. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu v napadeném náhradově nákladovém výroku potvrdil s tím, že důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení neshledal.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel uvedl, že podal proti žalovanému tři žaloby pro neplacení úhrad souvisejících s vlastnictvím bytové jednotky, přičemž ve zbývajících dvou řízeních mu byla přiznána náhrada nákladů řízení poté, co řízení bylo zastaveno pro dodatečnou úhradu žalované částky. I v posuzované věci žalovaný zaplatil dlužnou úhradu z výtěžku z prodeje bytu, a proto vzal stěžovatel žalobu zpět. Namítl, že důvodem nepřiznání náhrady nákladů úspěšnému žalobci nemůže být skutečnost, že předžalobní výzva byla žalovanému doručena na adresu v M., nikoliv na adresu v Uzbekistánu. Volba adresy je u migrujícícho žalovaného velmi subjektivní a stěžovatel neměl povinnost zaslat více předžalobních výzev. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3894/17, podle kterého nelze §142a o. s. ř. aplikovat pouze k tíži žalobce, ale je třeba, v souladu se závěry vyloženými v citovaném usnesení, přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména k povaze (a výši) uplatněné pohledávky, k postoji dlužníka k uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud předesílá, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování civilních soudů o nákladech řízení, současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný, a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012, N 173/67 SbNU 111, nález sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017, N 51/84 SbNU 595, a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, či zjevného omylu nebo tehdy, jestliže by závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Jak Ústavní soud již dříve judikoval, výklad §142 odst. 1 o. s. ř. nemůže být ze strany civilních soudů ryze formalistický, či nadměrně extenzivní, aby se nedostal do extrémního rozporu s účelem a smyslem předžalobní výzvy, kterým je předcházet vzniku soudních sporů; povinnost věřitele informovat dlužníka o tom, že má v úmyslu zahájit proti němu soudní řízení, totiž vytváří prostor k tomu, aby dlužník buď svou povinnost splnil dobrovolně, anebo věřitele přesvědčil o tom, že má od podání žaloby upustit (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4047/14 ze dne 18. 5. 2015, N 97/77 SbNU 423, nález sp. zn. I. ÚS 3228/15 ze dne 21. 4. 2016, N 75/81 SbNU 299, usnesení sp. zn. II. ÚS 3894/17 ze dne 27. 3. 2018).
8. V posuzované věci okresní soud založil své rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení především na zjištění, že stěžovatel nesplnil podmínku řádného doručení předžalobní výzvy žalovanému, neboť i když zahraniční adresu žalovaného znal a zaslal mu na ni vyúčtování plateb, které byly předmětem pozdější žaloby, předžalobní výzvu doručoval na adresu bytové jednotky v M., o níž mu bylo známo, že se zde žalovaný fakticky nezdržuje. Závěry civilních soudů, že stěžovatel mohl soudnímu sporu předejít, pokud by žalovanému zaslal předžalobní výzvu na jeho zahraniční adresu, neboť z chování žalovaného vyplynula ochota svůj závazek splnit, tj. že nevynaložil rozumně požadovatelné úsilí a cílenou snahu dlužníka upomenout, je závěrem, který není v extrémním rozporu s učiněným skutkovým zjištěním, a proto rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli z důvodu nesplnění podmínky v §142a odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím, kterému z ústavněprávního hlediska Ústavní soud nemá co vytknout.
9. K tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, by mohlo dojít jen v případě porušení práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž však, jak ze shora uvedeného vyplývá, nebylo shledáno.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu