ECLI:CZ:US:2020:4.US.1242.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1242/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 21 Cdo 3794/2019-179, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2019 č. j. 15 Co 50/2019-155 a ze dne 25. dubna 2017 č. j. 15 Co 283/2016-59, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. března 2018 č. j. 49 C 123/2016-89 a ze dne 26. října 2016 č. j. 49 C 123/2016-51, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva na přístup k soudu, na "spravedlivý proces", na soudní ochranu, na výkon spravedlnosti, na zákonného soudce, na rovné zacházení a dále všeobecný zákaz diskriminace, jakož i legitimní očekávání "výkonu soudní moci v souladu s principy spravedlnosti".
2. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud určil, že náklady jeho právního zastoupení v řízení před tímto soudem zaplatí stát, a také požaduje osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro řízení před Ústavním soudem.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatele tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn (mj.) požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
4. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
5. Stěžovatel se v minulosti obrátil na Ústavní soud již se 70 podáními, a jsou mu tedy známy formální požadavky kladené na ústavní stížnost ustanoveními §30 a 31 zákona o Ústavním soudu, přesto ani nyní podaný návrh tyto podmínky nesplňuje. Stěžovatel si je přitom povinnosti být řádně zastoupen vědom, neboť žádá Ústavní soud o ustanovení právního zástupce pro řízení před Ústavním soudem. Uvedenému požadavku však Ústavní soud nemůže vyhovět, neboť ustanovení právního zástupce nespadá do jeho kompetence. Řízení před Ústavním soudem pak soudnímu poplatku nepodléhá. Na tyto požadavky byl stěžovatel v minulosti vícekrát bezvýsledně upozorňován.
6. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli (stěžovateli) vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možné vyhovět ani návrhu stěžovatele ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj