ECLI:CZ:US:2020:4.US.1267.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1267/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Czabeho, zastoupeného JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou, sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2020 č. j. 24 Cdo 2993/2019-676 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2019 č. j. 56 Co 197/2017-608, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. Stanislava Březiny, 2. Ivany Březinové a 3. Ing. Lukáše Březiny, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byl dotčen na svém právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem ze dne 17. 3. 2017 č. j. 15 C 9/2013-437 Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ke stěžovatelově žalobě určil, že výlučnými vlastníky v něm blíže konkretizovaných nemovitostí v katastrálním území Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "předmětné nemovitosti") jsou 1. vedlejší účastník a 2. vedlejší účastnice, a vedlejším účastníkům (jako žalovaným) uložil zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 33 198 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že smlouva o zúžení společného jmění manželů (dále jen "SJM") a jeho vypořádání, kterou dne 24. 6. 2009 uzavřeli 1. vedlejší účastník a 2. vedlejší účastnice, sama o sobě zákonu neodporuje, neboť proti tomuto úkonu se lze bránit na základě §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ovšem následným právním úkonem - darovací smlouvou ze dne 2. 7. 2009, kterou 1. vedlejší účastník převedl předmětné nemovitosti na 3. vedlejšího účastníka, bylo zabráněno možné aplikaci uvedeného ustanovení. Došlo tak k obcházení zákona, a proto je prvně uvedený úkon neplatný podle §39 občanského zákoníku. V důsledku toho nemohl nabýt 1. vedlejší účastník výlučné vlastnické právo k předmětnému pozemku a převést je na 3. vedlejšího účastníka.
3. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 56 Co 197/2017-503 rozsudek okresního soudu (ve věci samé) potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Tento rozsudek však zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 30 Cdo 1808/2018-576 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
4. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelovu žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud shledal, že stěžovatel žádná tvrzení o úmyslu 1. vedlejšího účastníka zkrátit práva věřitele smlouvou ze dne 24. 6. 2009 nepřednesl (nenabídl k nim důkazy), a uzavřela-li ji s takovým úmyslem pouze jedna strana (tj. 2. vedlejší účastnice), není stižena sankcí absolutní neplatnosti podle §39 občanského zákoníku, a 1. vedlejší účastník mohl předmětné nemovitosti převést na 3. vedlejšího účastníka. K tomu dodal, že stěžovatel se mohl za těchto okolností podle §42a občanského zákoníku (za splnění tam uvedených předpokladů) dovolat neúčinnosti jak úkonů, které učinila jak 2. vedlejší účastnice, tak její manžel (1. vedlejší účastník), týkají-li se majetku, který posledně jmenovaný na základě uvedené smlouvy nabyl.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které ale Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatel brojí proti skutkovým závěrům, z nichž krajský soud vycházel, a teprve na základě jím zastávané skutkové verze polemizuje s jeho právním názorem; vytýká-li tomuto soudu, že nezkoumal a nezabýval se formou úmyslu 1. vedlejšího účastníka zkrátit věřitele 2. vedlejší účastnice, přehlíží, že při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu, který mu umožňoval přijmout závěr, že 1. vedlejší účastník smlouvu o zúžení SJM s úmyslem zkrátit práva věřitelů 2. vedlejší účastnice neuzavřel.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatel odmítá závěr, že by nenabídl důkazy k prokázání úmyslu 1. vedlejšího účastníka krátit věřitele převodem předmětných nemovitostí, neboť tento úmysl byl rozsáhle popsán v důkazním řízení u krajského soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 80 T 4/2013, když v obžalobě proti 2. vedlejší účastnici bylo hodnoceno jednání 1. vedlejšího účastníka. Trestní soud neuvěřil jeho tvrzení, že o dluzích 2. vedlejší účastnice neměl 1. vedlejší účastník informace, neboť jejich životní úroveň byla nadstandardní, ačkoliv průměrné příjmy 1. vedlejšího účastníka vylučovaly možnost hrazení vysokých nákladů. Podle stěžovatele má být nanejvýš nepravděpodobné, že by 1. vedlejší účastník nebyl o zdrojích do rodinného rozpočtu a později o dluzích 2. vedlejší účastnice informován, přičemž uváděné důvody převodu na 1. vedlejšího účastníka jsou nevěrohodné. Jeho svědecká výpověď, že 2. vedlejší účastnice nepřispívala do rozpočtu domácnosti, neboť společně nehospodařili, odporuje skutkovým zjištěním při rozvodu manželství, podle něhož nevedli společnou domácnost až od roku 2010.
7. Dále stěžovatel uvádí, že trval na provedení důkazu výpovědí 1. vedlejšího účastníka před krajským soudem a že tomuto soudu předložil soudním exekutorem sepsaný protokol o soupisu movitých věcí ze dne 23. 5. 2018, z něhož má vyplývat škodní jednání 1. vedlejšího účastníka, který nepravdivě informoval o tom, že se v předmětných nemovitostech 2. vedlejší účastnice nezdržuje, neboť ta byla viděna, jak utíká zadním vchodem. Z toho má být zřejmé, že při převodech předmětných nemovitostí jednali ve shodě s úmyslem krátit věřitele. Krajský soud další navržené důkazy neprovedl a v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žádné důkazy k prokázání tohoto úmyslu nenabídl. Stěžovatel má za to, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy a že došlo i k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť nebyl krajským soudem poučen ve smyslu §118a o. s. ř.
8. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že ten se nezabýval a nevypořádal s vymezením přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů, resp. se nevyjádřil k otázce přímého či nepřímého úmyslu účastníka úkonu, který zkracuje věřitele. Nevysvětlil totiž, z jakého důvodu je otázka tohoto úmyslu pro přípustnost dovolání nepodstatná, nedůvodná či nedostačující.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce nesprávného hodnocení důkazů, kdy stěžovatel považuje skutkový závěr krajského soudu ohledně úmyslu 1. vedlejšího účastníka při uzavření smlouvy o zúžení (sc. vypořádání) SJM poškodit věřitele 2. vedlejší účastnice za chybný. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval, ledaže by jejich skutkové (a potažmo právní závěry) byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, což nastává zpravidla v těch případech, kdy je příslušný hodnotící proces stižen evidentní logickou či věcnou chybou.
13. Stěžovatel poukazuje na důkazy, které mají podle jeho názoru svědčit o zmíněném úmyslu 1. vedlejšího účastníka (jde o skutková zjištění učiněná v trestním řízení či řízení o rozvod manželství). Krajský soud však v odůvodnění svého rozsudku tyto důkazy zhodnotil a oproti stěžovateli uzavřel, že na jejich základě takový závěr učinit nelze. Ani Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) přitom nemohl konstatovat, že by příslušné skutkové závěry krajského soudu nebyly řádně odůvodněny, tedy že by trpěly neurčitostí, nesrozumitelností či vzájemným nesouladem. Dále pak Ústavní soud ani neshledal, že by závěry nemohly obstát po věcné stránce proto, že by neměly oporu v provedených důkazech nebo (dokonce) by s nimi byly v očividném rozporu.
14. Stěžovatel vytýká krajskému soudu i to, že neprovedl další jím navržené důkazy (zmíněným protokolem soudního exekutora či výslechem 1. účastníka řízení). Je skutečností, že tento soud v odůvodnění svého rozsudku ani při jednání dne 3. 4. 2019 (jak patrno ze soudního spisu) výslovně neuvedl, proč tyto důkazy neprovedl. Současně je však třeba vzít v úvahu, že v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatel nepřednesl žádná konkrétní tvrzení o úmyslu 1. vedlejšího účastníka při uzavření smlouvy o zúžení (sc. vypořádání) SJM (a nenabídl k nim důkazy). Ani z ústavní stížnosti přitom není Ústavnímu soudu patrno, jakou konkrétní relevantní skutečnost, tj. takovou, s ohledem na niž by bylo možné usuzovat, že 1. vedlejší účastník jednal s úmyslem krátit věřitele, stěžovatel mínil navrženými důkazy prokázat. Z toho plyne, že krajský soud tyto důkazní návrhy považoval za bezpředmětné důvodně, k čemuž možno dodat, že stěžovatelem předložený protokol soudního exekutora se vůbec netýkal období, kdy došlo k uzavření smluv mezi vedlejšími účastníky, a tudíž rozhodnou skutečnost mohl prokázat jen sotva.
15. Stěžovatel namítá rovněž nesplnění poučovací povinnosti krajského soudu. Nelze však pominout, že ve svém kasačním rozsudku (viz sub 3) Nejvyšší soud zřetelně nastínil, jakou skutečnost musí stěžovatel v dalším řízení prokázat, aby mohl být se svou žalobou úspěšný. Z následného řízení plyne, že stěžovatel, navíc v soudním řízení zastoupený advokátkou, si toho byl dobře vědom (viz podání "Vyjádření žalobce k rozhodnutí dovolacího soudu" ze dne 27. 3. 2019, protokol o jednání před krajským soudem ze dne 3. 4. 2019). Úkolem Ústavního soudu přitom není dohlížet na "procesní čistotu" soudního řízení, ale zkoumat, zda v něm nebyl účastník zkrácen na svém základním procesním právu, zde konkrétně skutkově (a právně) argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy. V posuzované věci se tak nestalo, neboť k tomu měl stěžovatel dostatečný procesní prostor v odvolacím řízení, který se také snažil - byť nakonec bez úspěchu - využít (viz výše). S tím koresponduje, že ani z ústavní stížnosti neplyne, jak by se změnila důkazní situace, dostalo-li by se stěžovateli požadovaného poučení.
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti unesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v podstatě tvrdí, že podal dovolání řádné, tj. splňující i náležitosti §241a o. s. ř., a vytýká Nejvyššímu soudu, že se nevyjádřil k otázce úmyslu 1. vedlejšího účastníka zkrátit věřitele. Nutno předeslat, že Nejvyšší soud již v kasačním rozsudku zřetelně vymezil rozhodnou právní otázku, jejíž řešení se odvíjelo od výsledku tzv. důkazního řízení. Krajský soud posléze (ve znovuotevřeném odvolacím řízení) dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti závěr o úmyslném jednání 1. vedlejšího účastníka neodůvodňují.
17. V dovolání stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení otázky úmyslného jednání 1. vedlejšího účastník a jako předpoklad přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) uvádí, že se krajský soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Argumentuje přitom tak, že skutková zjištění odůvodňují závěry o zavinění ve formě tzv. úmyslu nepřímého. Napadený rozsudek krajského soudu je však postaven na tom, že skutková zjištění neodůvodňují úmysl 1. vedlejšího účastníka, a nikoliv na tom, že by úspěch žaloby byl podmíněn zaviněním ve formě úmyslu přímého, které nebylo prokázáno. Úvahu Nejvyššího soudu, že stěžovatel primárně prosazuje svou skutkovou verzi, od níž odvíjí nesprávnost právního posouzení, a tudíž podává dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §237 o. s. ř., nelze považovat za zjevně nepřiléhavou ("extrémní"), zakládající porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu.
18. Závěrem nutno připomenout, jak již uvedly obecné soudy, že stěžovatel zamítnutím této žaloby neztrácí možnost ochrany svých práv (coby věřitele), neboť může postupovat cestou tzv. odpůrčí žaloby podle §42a občanského zákoníku.
19. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu