ECLI:CZ:US:2020:4.US.1303.20.1
sp. zn. IV. ÚS 1303/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vlastimila Křesálka, LL.M., zastoupeného JUDr. Barborou Kociánovou, advokátkou, sídlem Půtova 1219/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020 č. j. 20 Cdo 87/2019-311, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2018 č. j. 10 Co 861/2017-271 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. dubna 2017 č. j. 54 EXE 339/2014-202, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Renaty Špačkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele (jako povinného) na zastavení exekuce, vedené soudním exekutorem Mgr. Jaroslavem Kocincem, k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice (jako oprávněné) ve výši 108 266,89 Kč s příslušenstvím. Uvedený soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že došlo k promlčení pohledávky vedlejší účastnice z toho důvodu, že §408 odst. 2 obchodního zákoníku, na který stěžovatel poukazoval, na posuzovanou věc nedopadá, navíc z hlediska tohoto ustanovení byl návrh na exekuci podán dne 29. 4. 2019 včas, neboť právní moc na exekučním titulu byla vyznačena až dne 18. 4. 2014 z důvodu procesního postupu stěžovatele.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Odmítl stěžovatelovu námitku, že není pasivně legitimován v důsledku nesprávného označení (jako osoby podnikající) s tím, že stěžovatel je totožnou osobou, která byla účastníkem nalézacího řízení, a exekuce je tak vedena proti osobě shodné s osobou povinnou dle exekučního titulu. Dále (dílem ve shodě s okresním soudem) konstatoval, že k promlčení pohledávky nedošlo, neboť exekuční návrh byl podán do tří měsíců ode dne, kdy exekuční řízení mohlo být zahájeno, protože informace o právní moci exekučního titulu se původnímu oprávněnému dostala až dne 20. 3. 2014.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243d odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zamítl. K otázce totožnosti osoby stěžovatele a její identifikace Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel "nevymezil zvolenou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.", protože jím specifikované usnesení ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4431/2008 vychází z jiného skutkového stavu, nadto ve fázi nalézacího řízení, a nemůže být s napadeným usnesením odvolacího soudu v rozporu, neboť stěžovatel byl v exekučním titulu a návrhu na nařízení exekuce označen stejným jménem a příjmením, pod nímž také jako fyzická osoba podniká.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se obecné soudy shodly na tom, že účastníkem exekučního řízení je on coby podnikající fyzická osoba a že je nepochybné, že vedlejší účastnice označila jako exekuční titul výrok I rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2012 č. j. 21 Cm 69/2007-289, ve kterém byl označen jako fyzická osoba - občan. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů [např. nález ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409)] pak stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly s jeho tvrzeními, že není povinným z exekučního titulu, resp. že vedlejší účastnice nepředložila exekuční titul, v němž byl označen za povinného, a že tudíž exekuční řízení mělo být zastaveno.
6. V této souvislosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy opomenuly vypořádat s jeho důkazními návrhy (konkrétně mělo jít o výše označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, návrh vedlejší účastnice na nařízení exekuce, žádost soudního exekutora o pověření a nařízení exekuce a pověření soudního exekutora k vedení exekuce), přičemž tvrdí, že všechny důkazy měly přímý a bezprostřední vztah k projednávané věci, resp. jej mít mohly, a proto bylo povinností obecných soudů se s nimi vypořádat. Z tohoto důvodu mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dopustily kvalifikovaného (tj. ústavně relevantního) pochybení, když opomenuly jeho tvrzení, resp. jím navržené důkazy, jak jsou uvedeny výše.
11. Z napadených rozhodnutí je však patrno, že obecné soudy se s tvrzením stěžovatele, že není povinným z exekučního titulu (viz sub 5) zabývaly a dospěly k závěru, že v obou případech jde o osobu stěžovatele. V jeho odůvodnění se vypořádaly s jeho argumentací, a své povinnosti plynoucí z principu řádného procesu učinily zadost.
12. Námitka tzv. opomenutých důkazů je v posuzované věci nepřípadná, neboť o samotném označení stěžovatele v tom kterém řízení (rozhodnutí) nebylo pochyb. Jinak řečeno, za daných okolností pochybení obecných soudů mohlo spočívat ve vadném posouzení dané právní otázky, k čemuž dlužno dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nijak proti příslušenému závěru nevymezuje, a tak Ústavní soud nemá ani z hlediska věcné správnosti, natož pak ústavnosti, co by mohl obecným soudům vytknout.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu